Lipno 2005

Dějství I. (kdy Martin s Honzou vyzvednou Janu a Zuzku a společně odjedou na Šumavu)

Vypadalo to na parný den, bylo kolem desáté ráno a za okny se začínalo dělat horko. V poněkud hektickém spěchu jsem nastrkal „pár“ věcí do dvou středně velkých tašek a za chvíli mne vyzvedl Martin.

„Chm“, ušklíbl se mezi dveřmi, „tak to jsem zvědavej kolik tašek budou mít holky“. Napakovali jsme vše do auta a jeli na autobusák vyzvednout Janu, která měla kupodivu tašku pouze jednu. Zrovna tak Zuzka, kterou jsme posléze vyzvedli doma.

Konečně jsme tedy mohly vyrazit směr Černá v Pošumaví. Počasí bylo fakt parádní a my jsme si to za rytmů Ska-P hnali po českobudějovické někam na jih. Kolem se míhala vyprahlá a rozpálená krajina, jaké v tyto srpnové dny byla. Minuli jsme Nepomuk a Horažďovice, v nějaké menší vesničce jsme se stavili na oběd a ve Strakonicích jsme nakoupili všechno možný granátovým jablkem počínaje a lahví skotské konče. Ze Strakonic jsme to strhli na Prachatice, projeli jsme malebnými Volary i Lenorou, okolo vnadných děv postávajících u krajnice na Strážný. Jak se ukázalo, špatně jsem zanavigoval, načež mi Zuzka se slovy „prosimtě ukaž kde sme“, vytrhla mapu z ruky, kousek jsme se vrátili a už opravdu jsme byli u Lipna. Snad první co mě zaujalo byla cedule račí a rybí farma.

„Chci ty raky vidět!“ prohlásil jsem a jelo se onu farmu v Nové peci hledat, načež jsme našli rybí restaurant do šerého jsem byl vyslán omrknout situaci. Cena za porci raka se lehce blížila litru, nicméně jsem raky viděl.

Do Černé jsme dojeli v podvečer, Martin se zeptal na ubytko, co jsem našel na netu a dojeli jsme ke stavení na konci vsi s číslem popisným 1. Se Zuzkou jsme tedy šli vybavit ubytování.

„Dobrý den, my hledáme ubytování“, oznámila Zuzka paní, když otevřela dveře.

„Počkejte moment“, prohodila zatímco si nás překvapeně měřila pohledem, „jenom tu něco dovyřídím“.

Rozpačitě jsme se na sebe se Zuzkou podívali, ohlédli se k autu a pokrčili rameny. Po chvíli se paní znovu objevila ve dveřích, pozvala nás dovnitř na prohlídku interiéru, nadšeně jsme vše odkývali a vrátili se k autu, abychom Martinovi a Janě sdělili, že je vše ok. Zajeli jsme autem do dvora, zatímco paní domácí připravovala náš pokoj. Poněkud ji nešlo do hlavy, že jakožto „dva páry“ se spokojíme pouze s jedním pokojem a mermomocí se nám snažila vnutit pokoj ještě jeden, což jsme odmítli.

Než byly pokoje připraveny, rozhodli jsme se vyrazit na průzkum okolí. Ukázal se první a dost podstatný problém, a sice že Janina zapomněla kartu do digitálu. Malebnou kůlničku za penzionkem ve světle zapadajícího slunce, stejně tak jako další stovky malebných objektů, mi tedy nezbývá než stroze popsat. No nic. Celkem strašným rumištěm, loukou porostlou nejrůznějšími druhy bodláků, kopřivami a jinými dost nepříjemnými rostlinami jsme se dobrali do nedalekého lesa, který byl celkem slušně obrostlý houbami. Bylo rozhodnuto – následující den se vyráží na houby!

Cestu na zpět jsme zvolili poněkud schůdnější, o to však nebezpečnější. Setkání s místní smečkou dobrmanů z chovné stanice „Dobrmaní smečka – sežerou na co přijdou“ rozhodně nepatřilo k příjemným zážitkům. Na večer jsme se ubytovali a šli na večeři dle doporučení do jedné z mnoha místních restaurací. Tahle hospa tedy inu za moc nestála, ale zde zřejmě patří k těm vyhlášeným. Za rohem diskotéka U Žraloka? Šli jsme ji obhlédnout, dle předpokladu taky docela šílenost. Večer jsme na pokoji dali nějaký to vínko, všichni krapet utahaní takže brzy spát. Největším problémem se ukázalo, že nikdo nechce spát na dvojáku. Vymýšlím losování pomocí sirek – já a Janina spíme na manželské posteli, máme šťastnou ruku

Dějství II. (kde se vydají na houby a holky pak některé z nich vyhodí)

Ráno jsme se vyhrabali, myslím na naše poměry, docela brzo. Společná snídaně venku na dvorku pod slunečníkem, spoustu ovoce, klobásky, čajík, prostě paráda. Všichni se začetli do nějakého tisku a než jsme se nakonec vyhrabali bylo kolem 11. Paní domácí se nám smála, že takhle na ty houby nedojdem, Nicméně nás vybavila košíkem a my vyrazili k lesu. Vybrali jsme neschůdnější cestu, tak abychom se vyhnuli jak rumišti, tak i smečce krvelačných bestií, pro změnu jsme však byli po kolena mokrý od ranní – polední rosy. Několik dalších lesích jsme bloudili v tamních hvozdech, dohadovali se o houbách, Pražácích a lesní zvěři. Například se ukázalo jako pravda, že Pražáci koupou do hub. Na druhou stranu Janina poznala Václavky, což jsme náležitě ocenili. Zuzka se bála ptačích klíšťat (našel jsem si to v atlase a jmenuje se to Kloš jelení) a vyprávěla jak chodila na houby když byla malá. S Martinem jsme našli výborné ryzce, lahodnou toť houbu, na kterou jsem se obzvláště těšil. Mimoto jsme nasbírali i nějaké ty modráčky, kováře, samý ňamky. Jako problém se později ukázalo, že holky znají jenom pravé hříbky a poddubáky. No a jak se tak ukázalo na druhý den, ty ryzce vyhodily, aby nás ušetřily otravy z hub!

S lesa jsme vyšli někde na úplně opačném konci vesnice, už bylo po poledni a my dostali hlad, šli jsme tedy „někam k vodě“, že si tam dáme oběd. Na konec jsme se najedli v takovém retro-plážovým kiosku. Kousek opodál byl přístav, tak jsme tam šli po jídla zevlit, leželi jsme na molu a pozorovali jachty, přehradu a hory na horizontu.

Během zevlení nás napadlo podniknout nějaký výlet, vydali jsme se tedy zpátky do penzionu a rozhodli se vyjet na Vítkův Hrádek, což je jakási zřícenina hradu na druhé straně přehrady. Jako nejrychlejší cestu tam jsem seznal trajekt přes Lipno, načež jsme se vydali směr přívoz. Měli jsme štěstí, někdy před pátou měl jet ještě poslední jeden. Seděli jsme v přístavu na molu a začal foukat dost vítr, takže se dělaly pěkný vlny. V restauraci U Námořníka, kde nad vchodem viselo nefalšované kormidlo a stěny terasy zdobily červeno-bílé záchranné kruhy, nám vysvětlili, že by přívoz měl přijet každou chvíli. A taky že do půl hodiny za zvuku lodní sirény dorazil do přístavu. Větrem a vlnami ošlehaný a rumem podnapitý námořník vyskočil na břeh, aby přívoz ukotvil, zatímco kormidelník ještě zkušeně manévroval v nyní již znatelném větru.

Přívoz přirazil, vyjelo z něj auto a pár cyklistů a oba námořníci zmizeli v hospodě U námořníka. Když kolem nás procházely, ještě stačili odseknout na naší otázku, zda ještě pojedou na druhou stranu, „možná“. Kromě nás na něj čekaly už jenom němečtí cyklisté, kteří potřebovali stihnout svůj Tag Plan. Když pak přijeli ještě nějaký další Němci, vydali jsme se s Martinem pro námořníky, kteří celou situaci posoudili, dopili pivo a mohlo se vyrazit.

Cesta přes nejdelší přívozní trasu v ČR netrvala ani 20 minut, ale stálo to za to. Na protějším břehu jsme vyjeli jako první a na křižovatce chtěli nabrat směr Vítkův Hrádek, ale systém zákazů vjezdu nás nasměroval někam zcela jinam. Dobrých 40 minut jsme bloudili neskutečnými silničkami, kam se vešlo sotva jedno auto, s neskutečným výhledem po neskutečných šumavských hvozdech a za celou cestu jsme potkali sotva jednoho houbaře. Na mobilu už dávno AT1 a my očekávali, že vyjedeme někde v Alpách, nicméně jsme vyjeli v Pasečné, nedaleko našeho cílového místa. Podle mapy jsme ujeli pěknou štreku těsně podél rakouských hranic. Obdobnou malo-provozovou silničkou jsme pak dojeli do Sv. Tomáše a na Vítkův Kámen. Ve vísce je renovovaný kostelík, příjemná venkovská hospa, kde jsme si dali pivo, pár stavení, asi 10 hvězdičkový hotel a hrádek na kopci. Ten jsme se vydali omrknout společně s partičkou dredařů, zpátky už jsme šli sami, oni zůstali na hoře na špíka. Je to údajně nejvýše položená tvrz v ČR, původní hrad patřil Rožmberkům a sloužil jako správní středisko a strážní hrad na kupecké trase. Prohlídli jsme ještě kostelík, začalo se šeřit a my celí hladoví a ztrmácení po náročném dni jsme se vydali zpátky do Černé. Zazněl nápad zkusit ještě druhý přívoz, avšak už bylo pozdě, takže jsme si přehradu objeli. Večerní losování opět vyhrávám já a Janina, Martini Zuzka začínají být nevrlí.

Dějství III - (kdy se každý po svém v Krumlově kulturně vyžil a v noci se pak děly věci)

Po ráno opět báječná snídaně na sluncem zalitém venkovském dvorku. Ranní čaj, sušenky, ovoce, plánování Tag Planu a nezbytné prokousávání se našimi periodiky. Dnes je středa, tudíž je naplánován výlet do Českého Krumlova. Za rytmických zvuků Ska-P jsme si to hnali po rozpálené silnici do Krumlova. Jak Martin trefně poznamenal, zdejší krajina je taková „jižní“. Vyprahlé žluté svahy podél silnice lemované borovicemi opravdu v prvních záříových dnech člověku evokují pocit, že se nachází někde v Itálii.

V Krumlově jsme zapíchli auto někde opodál placených parkovišť a vydali se na průzkum městečka. Chodili jsme tam a zpátky a zpátky a tam kolem těch nejméně zajímavých míst, jako například zavřená synagoga nebo okresní soud. V podstatě lze konstatovat, že nejpoutavější na tomto okruhu byl výchozí bod, tedy most u Zámecké šlajsny, kde vodáci sjíždějí jez, takže pro mě byla největší zábava sednout si tam pod strom, zapálit si a pozorovat kdo se udělá a kdo ne. Martin si po cestě vyhlédl jednu galerii a vypravil se tam a holky se rozhodly jít na prohlídku hradu – jak se později ukázalo, ne zcela nezištně. Zuzčinými slovy: „- ten průvodce byl docela kus,“ se to jen potvrdilo. Sejít jsme se měli v zámecké zahradě u otočného přírodního divadla. S Martinem jsme tam seděli a čekali na holky, které nás co chvíli ujišťovaly, že už tam budou „coby dup“.

Možná už kolem šesté jsme se konečně vydali k autu a ještě se jelo nakoupit. Náběh na obchod s londýnskou módou a uzeniny a samozřejmě obchod s nezbytným alkoholem. Celkem k usnutí znavení se vydáváme nazpět do Černé v Pošumaví. Večer se plánuje táborák a opékání buřtů, já osobně se ještě snažím iniciovat výpravu na diskotéku U Žraloka.

Velice laskavá paní domácí nám půjčila kytaru, žel rozladěnou. Ukázala nám ohniště, kde je dřevo a sekyrka a jak se seká dřevo. Požadovali jsme ještě zapůjčení dcery na večer, samozřejmě za účelem naladění té kytary, to však bylo zamítnuto s tím, že se sprchuje, načež Martin nabyl dojmu, že ji před námi ukrývá. Zatímco Jana se Zuzkou se postaraly o přípravu krmě, my muži jsme byli vysláni rozdělat ohně. Než se setmělo už hořela docela slušná fatra a pekly se buřty. Načali jsme nějaké to vínko, Martin Skotskou, můj plán vyrazit na disko se začal rozplývat. Pokus o hru na rozladěnou kytaru moc nevyšel, snědli jsme buřty a vyprávěli si strašidelný historky o oběšenci v místní škole a holky se bály. Již v notném alkoholickém opojení padlo rozhodnutí vyrazit na noční strašidelnou výpravu. Martin se pokusil uhasit oheň zbytkem Skotský, což samozřejmě nešlo a tak jsme ten zbytek naředili kolou, nebo čím a vzali to sebou na tu výpravu.

Vesnice byla naprosto mrtvá a v mlze svítily tu a tam pouliční lampy. Vydali jsme se po cestě směrem k lesu, Martin se rozběhl do pole a strašně při tom křičel, najednou zakřičel ještě víc a zmizel a mě v tu chvíli jenom blesklo hlavou, že ho unesli ufouni, ti co dělají ty kruhy v polích. Naštěstí jenom zakopl, nicméně holky už se fakt dost bály a taky došla ta kola, nebo co, se Skotskou a tak jsme se vydali zpátky do penzionu a po menší polštářové bitvě, která zvrátila losování ve prospěch Zuzky a Martin, jsme usnuli jako koťata a spali až do rána.

Dějství IV. (kdy všichni konečně poobědvali čerstvou rybu a večer šli brzy spát)

Ráno jsme se všichni probudili s menší kocovinou a tohle ráno už nebylo tak optimistické, bo to mělo být ráno poslední našeho výletu. Nicméně nám to nezabránilo v posnídat, dnes těsně před obědem, na prosluněném dvorku pod slunečníkem a konzumovat denní tisk.

Martin byl již delší dobu celkem namotaný na čerstvou rybu. Podél lipenského pobřeží se nachází celá řada mobilních kiosků, kde prodávají čerstvé ryby, především candáty, jakási obdoba anglických fish and chips. Plán dnešního dne byl tedy celkem předem daný – najít jednu takovou restauraci a okusit jednoho či dva lahodné candáty na místní způsob. Naskákali jsme do auta a vydali se směrem na západ podél pobřeží. Nemuseli jsme ani nic hledat a za krátko jsme narazili na jednu rybí restauraci s mnoha rybníčky okolo.

S Martinem jsme chvíli koketovali s myšlenkou předvést naše rybářské umění a a rybu si sami chytit, nakonec jsme se však spokojili s rybou, kterou chytl někdo jiný před námi. Bylo to celkem dost dobrý, ty ryby voněly tak, že dokonce přinutili zvednout velkého černého psa, který do té doby bez většího zájmu mdle ležel pod vedlejším stolem, aby přišel ke stolu našemu.

Po vskutku vydatném obědě to chtělo nějaký ten odpočinek, a tak jsme se odvezli k vodě a tam se prospali. Nevzal jsem si žádné čtivo, tak to byla celkem nuda – až na pár světlých momentů, jako třeba když šel Martin se Zuzkou plavat, nebo Janina ječela, že do té vody přece nepoleze, že je „nějaká divná, divně smrdí a něco v tom plave.“ Tak jako tak jsme to po chvíli stejně zabalili, protože se naskytla lepší zábava – v nedalekém kempu půjčovali šlapadla a lodičky.

Hotel – ubytovna jako vystřižená z prehistorického filmu Anděl na horách, plnej důchodců; když jsme vešly, kulturní referent zrovna říká: „a kdo by chtěl po obědě kafe, objednejte si ho u obsluhy,“ což by mne určitě nenapadlo. Vrchní nám půjčil pádla a my vyrazili na loďku. Chvíli jsme se plácali u břehu, dokud jsem nevzal pádla do svých rukou. Vylodění na protějším břehu proběhlo bez sebemenšího zádrhele a my se jali prozkoumávat místní džungli. Kromě obřího mraveniště a dvou rozkládajících se mrtvol nic zvláštního k vidění. Po cestě zpět si veslování vyzkoušeli děvčata, ale jelikož jsme se točili v kruhu, musel jsem i nazpět doveslovat sám. V pozdním odpoledni jsme se pak ještě vydali na Švarcenberský kanál. Byla tam docela zima, jinak paráda a nejparádnějších bylo 12 malých čínských čuníků v hájence u parkoviště. Přes Novou Pec zpátky do Černé.

Večer holky uklohnili nějakou večeří a pak jsme vyrazili na diskotéku. Bez Martina, ten se totiž ten večer tvářil dost zmoženě. Disko U Žraloka bylo ovšem zavřené, takže jsme skončili v baru nějakého penzionu. Jak se ukázalo, čtvrtek není v Černé v Pošumaví ten správný den do šumu. Výhoda byla, že tam točili Plzeň a číšník nám jako pozornost připravil nějakou vietnamskou specialitu. Zakusoval jsem se do toho a myslel při tom na ty čínský čuníky. Když jsme přišli zpátky na pokoj, Martin už spal, nebo to tak aspoň vypadalo a my jsme šli taky spát.

Dějství V. (kdy se Martin s Honzou rozloučí s Janou a Zuzkou, vyzvednou Báru a odjedou na Moravu, kde se zlískají na vinobraní)

Stejně jako předešlá rána, i to poslední jsme společně posnídali na dvorku našeho penzionu pod velkým slunečníkem a přečetli si denní tisk. Nicméně tato poslední snídaně už byla poněkud hektičtější, rychle jsme se nasnídali, abychom si ještě stihli spakovat veškeré věci a rozumě dojet do Českých Budějovic, odkud jel Janě krátce před 12.00 autobus do Prahy a Zuzce krátce po poledni vlak do Plzně. Nejprve jsme tedy vyprovodili Janinu a pak šli se Zuzkou na vlakové nádraží. Na nástupišti jsme se rozloučili, když se vlak rozjel, tak nám Zuzka ještě zamávala. Martin si zapálil cigaretu a mlčky jsme koukali za odjíždějícím vlakem.

Vlak, kterým měla přijet Bára od Plzně, přijel na to samé nástupiště o několik minut později. Konečně jsme byli ready vyrazit na Moravu. Na konci Budějovic jsme vzali mladý stopařský pár. Slečna stopařka toho sice moc nenamluvila, zato byla více než epesní. Chvílemi jsem jim pouštěl Ska-P, chvílemi je Martin krmil Systémem of Down: „Everebody, everybody, everybody fucks!“ Nicméně nejeli daleko a tak za nedlouho už jsme si to frčeli za doprovodu této hudby po rozpálených silničkách sami. Někde u Pelhřimova jsem Martina vystřídal u řízení a pak už jsme dojeli do Znojma; zrovna tak akorát, kdy už se ozýval hlad.

Ve Znojmě zrovna probíhaly přípravy na vinobraní na příští sobotu. Procházeli jsme tenkými uličkami a já si plně vybavoval loňské vinobraní, kdy jsem tu byl s Benym a Ančou a spol. Nakonec jsme to zapekli v hospodě, okolo které jsme procházeli jako první, a která nás zaujala tím, že zde právě grilovali středně velké prasátko neuvěřitelně libé vůně. Bylo jasno, rozhodnuto a za chvíli už jsme se cpali vepřovým, ukusovali nakládané kozí rohy zalité delikátním domácím dresingem. Jo Morava!

Rozhodli jsme se, že ještě trochu popojedem. V plánu bylo najít nějakej placenej sklípek a prostě si tam pořádně zakalit. V podstatě přicházeli v úvahu dvě možnosti: 1) sklípek kdesi v Bořeticích, dle tipu Martinových rodičů, či 2) Novosedly, kde jsme byli s Fikym před pár lety. Nejblíže byly právě ty Novosedlí a tak se jelo nejprve tam. Projeli jsme Hevlínem a dojeli do Novosedel. Nicméně se nám to nějak nezdálo a hlavně hrozilo to, že tam budeme pít s německými důchodci a tak jsme pokračovali ještě dál.

Chvíli před osmou jsme dojeli do Mikulova, kde jsme k našemu překvapení zjistili, že je zde právě vinobraní. Paráda! Tudíž bylo rozhodnuto, co večer, jenom najít ubytko. Tento problém se však ukázala jako nadlidský, ale Martin se ho obdivuhodně zhostil a prokázal nejen schopnost vyjednávat, ale také svoje umění v projíždění jednosměrkou v opačném směru. Po neskutečném ježdění přes celé město v protisměru a po jedné hodině jsme nakonec našli útočiště u jedné rodiny, tedy ve vinárničce spíše rodinného typu, kde ona rodina ubytovávala spíše známé. Za normálních okolností garáž na vinobraní přemakaná na rodinou osterii. Z počátku jsme se trochu ostýchavě rozkoukávali, dostali jsme džbánek čerstvého burčáku a psychicky se připravovali na dnešní noc. Poté co přivezl taxík dva známé našeho hostitele, kteří měli klíče od naší ložnice, a kteří vyrazili do Dolních Věstonic, kde se vypili tolik burčáku, vína a slivovice, že nebyli schopni cesty zpět, mohli jsme se ubytovat a konečně vyrazit na ono vinobraní samo.

Vinobraní v Mikulově se s tím znojemským vůbec nedá srovnávat, nepřišlo mi to moc tradiční – na náměstí vyhrávala dechovka, nějaké ta pouť a na výstavišti rockový kapely jak u nás na majálesu. Chvíli jsme pobyli tam a chvíli onde. Na náměstí ještě byli nějaké stánky, tak jsme nakoupili přívlastkové vínka – super chuť i buket. Nejlepší na tom byla naše komunikace s vinařem:

„My bychom ochutnali tuhle flašku…“

„Lahev, říká se lahev, proboha,“ poučil nás vinař.

„Dobrá, tedy lahev… Hmm, hmm to je vážně dobré, tak mi dejte tři lahve a jednu mi hned otevřete…“

„Cože? Vy to snad budete pít rovnou z flašky?!“ vstávaly hrůzou vlasy na hlavě poněkud z míry vyvedenému vinaři.

No každopádně to byla celkem dost dobrá akcička, viděli jsme toho hafo, i nějaké ty rockové kapely na výstaviště – kvůli tomu jsme se ovšem nemuseli vláčet přes půlku vlasti, přidali se k průvodu pištců a někdy kolem druhé třetí jsme se v plném reji vydali zpět k našim hostitelům, kde jsme ještě pokračovali v rodinném kruhu do brzkých ranních hodin. Z této doby už si pouze matně vzpomínám na grilovanou krkovičku, kterou jsme se cpali a nehorázné množství burčáku, kterým jsme to zapíjeli, někdo taky hrál na housle, nebo na kytaru a vůbec se všelijak diskutovalo.

Dějství IV. (kdy jsme opustili Mikulov a jeli navštívit Janu do Lanžhota a na druhý den domů do Plzně)

Na druhý den jsme se vymotali až notně po obědě. Paní domácí už nám připravovala česnečku a jiné vyprošťovací pochutiny. Ještě jsme poobědvali, poděkovali, rozloučili se a zaplatili (za jídlo, ubytování, burčák, víno a vůbec všechno to dělalo asi 350,-) a vydali se dále do nitra Slovácka, kde jsme měli v plánu ještě navštívit Janu z Moravy. Do Lanžhota jsme přijeli již nějak v podvečer. Našli jsme Jany dům a ta nám ukázala celé hospodářství, prasátka, vinice atd. Pak jsme se šli podívat po Lanžhotě a na večeři a pivko do místní restaurace. Večer jsme poseděli u Jany na zahradě, popili nějaké to vínko. Jany brácha se zrovna vrátil z ryb, seděl opodál a tichosti kuchal kapra. Nakonec se k nám přidal. Ten večer se jenom lehce klábosilo a šlo se brzy spát, zítra nás čeká cesta zpátky přes celou vlast až do Plzně.

Na druhý den ráno jsme vstali celkem brzo. Naložili Janu i s věcmi do auta. Naložili jsme i Báru, kterou jsme však vezli pouze na vlak do Břeclavi. Jany tatínek nám dal na cestu ještě nějaké víno a my jsme se vydali zpátky do Plzně plně zásobení moravskými víny, Janinými věcmi na kolej, Janou a později také ganjou, kterou jsme objevili při cestě na Hevlín. Při silnici tam roste volně divoká marihuana, docela zajímavý pohled. Několikrát jsme se vystřídali v řízení a přes Jihlavu a Písek jsme dojeli až do Plzně. A to byl konec všech dějství, i když ta pak ještě pokračovala v podobě pití oněch dovezených vín atd.

---

[Jan Potůček] [Zobrazeno 745x] [12. srpen 2007] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑] [no comments]

---

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

1