Radost 2005

Comedy

Letošní, již tradiční, první prázdninové setkání na Radosti na Hracholuskách proběhnuvší přesně v duchu trendu, který lze již delší dobu pozorovat, a sice odliv kumpánů a kumpánek, i přesto nakonec splnil očekávání. Sic jsem se snažil zmobilizovat větší partičku lidí, nakonec jsme v sobotu vyrazili tři – já, Bára a Prti a po menších, či větších útrapách jsme se dovezli za rytmů Manu Chao na Radost. Ostatní většinou odradilo poměrně mračivé podnebí, nicméně kdo nebyl, neví, ale takovéto počasí je pobyt ve sluncem vyprahlém kempu ideální.

Po nezbytném zaregistrování, stavbě příbytků a uvyknutí na klimatický šok, jali jsme se načít rum s kolou, abychom doznali, že je na takovýto nápoj ještě přespříliš brzy a odebrali se do první blízké hospody. Ano, sednout si s pivem na terásku a pozorovat letní život v kempu a pohyb roštěnek po něm je, myslím, ten pravý a vydařený začátek léta. Stejně tak jako lehká a nepříliš hlubokomyslná konverzace, někteří by mohli tvrdit krafání, o životě, plánech na prázdniny a podobně. Když jsem tak seděli na té terásce, konečně jsem si uvědomil, že nastal čas, kdy můžu konečně, byť jen na pár chvil, hodit hlavu za školu, stejně tak jako většinu problémů a oddat se jen letním slastem.

Za nedlouho se k nám připojil Jirka Š., který dnes již od rána, společně s bratránkem, běžel pivní maratón. Přesunuli jsme se na pivo dolů, abychom to měli blíže k baru a také na fotbálek. U baru byla jakási pofidérní brigádnice. Vlastně nebyla to ona, co bylo pofidérní, ale způsob, jakým točila pivo. Když nám po pár hodinách točila pivo do pet lahví, abychom měli co k ohni, vytočila jedno pivo jen tak do dřezu, než natočila litr-a-půlku. Když na Radosti došlo na zavírací hodinu, odebrali jsme se my včeličky Ke Kosatce, abychom zde doplnili hladinu piva, ale především abychom se zde střetli se sršáněm, který nás nechtěl vpustit dovnitř. Politika majitele tohoto podniku mě, stejně jako ostatním, nešla příliš na mysl. Po asi hodinovém rozhovoru s ním, se ukázalo, že zatímco já přemýšlím právně-filosoficky, on přemýšlí po svém – jako bezohledný podnikatel.

Když noc již značně pokročila, odebrali jsem se ještě ke stanům, kde se kluci jali rozdělávat oheň, byť na poněkud trochu nešťastně zvoleném místě, tak aby naše békání na kytaru se rozléhalo po celém kempu. Události tohoto dění již nespadají do schopností mé paměti, jen snad zbývá dodat, že spát jsme šli, když začalo svítat.

Seconday

Na tohle jsem se opravdu těšil celý rok – okamžik, kdy jde člověk spát s východem slunce, načež se po čtyřech hodinách probudí ve skleníku, navíc zabalen do spacáku, takže to pak vypadá tak, jak to vypadá. Já vydržel hodin asi šest, načež jsem se probral, natáhl na sebe plavky a rovnou ze stanu skočil do přehrady. Ranní hygiena a hledání, kde by se dala pojíst nějaká ta snídaně. Jistá nevýhoda restaurace Na Radosti (také chybná politika), a sice, že teráska je otevřená až od odpoledních hodin, tudíž zde snídaně nepřipadá v úvahu. Odebral jsem se společně s Reflexem k Lišákovi, kde jsem si nechal již krátce před polednem, udělat míchané vajíčka. Další chvíle na kterou jsem se celý rok těšil – mít v klidu chvilku jen pro sebe, počíst si a popřemýšlet. Seděl jsem nahoře na terase, celý kemp ozářený poledním slunkem jako na dlani, užíval jsem si lehkou kocovinku, způsobenou tím rumem s kolou, který jsme nakonec vypili, pod slunečníkem za doprovodu U2. Přečetl jsem si pár článků v reflexu, zcela nejlepší byl ten o Danielu Landovi a jeho „Lumenech“, u kterého jsem se několikrát zcela upřímně rozesmál, nasnídal se a šel se podívat, zda už jsou ostatní také vzhůru.

Prti s Bárou již byli vzhůru i po snídani. Chvíli jsme plánovali, co jakože dnes podniknem. Po chvíli zvažování a rozvzpomínání se na ty největší zážitky včerejšího večera jsme se s Petrem odebrali na ping-pong. Hráli jsem asi hodinu a spílali přitom Benymu, který se chvástal zde uspořádat turnaj v ping-pongu. Poté se k nám připojil Jiří a šli jsem si zaskákat na molo. Pak jsme se prasili na sluníčku, pak plavali a pak se zase prasili, až nám z toho všeho nějak vyhládlo, a tak jsme se rozhodli jít na pozdní oběd. Šli jsme nahoru na terásku k Lišákovi, ale stejně tak chybní politika – minutky vaří až od 16.00, takže jsem si dali pivko a čekali ve stínu slunečníků na příhodnější čas k jídlu. Se shora jsme viděli, že už přijel Švarcík a hraje teď nohejbal na hřišti, společně s holkama od Heriho, za kterým přijelo asi 10, nebo kolik, spolužaček. Dvě z nich si zaparkovali bílého favorita vedle Barracudy, a když jsem se si šel před polednem do auta pro Reflex, právě vstávali. Spali přes noc v autě, a jelikož už od rána pařilo slunce, měli teď obě dobře orosený čela. Později když jsem pak šel do auta, a nepasoval mi tam klíček, zjistil jsem, že se dobývám do jejich atd…

Těsně před tím, než nám přinesli oběd, přijel strýček ČestmírCyril se Zuzkou, kteří se na nás přijeli podívat aspoň na odpoledne, když už nic jiného. Dali jsme společně pár pivek, ukázali jim kemp, kde bydlíme a tak. Poté jsme vyrazili na fotbálek a najednou se den překotil ve večer a oni už museli jet domů. Přes den bylo fakt pěkně, takže jsem teď měli všichni pěkně červený záda a líce, a to dokonce i Bára, která prohlašovala, když jsem se sem jeli: „Já? Já se nikdy nespaluju, takže můžu bejt na slunku jak dlouho chci.“ Co tím chtěl ale básník říci? NO, zkrátka byla večer pěkná kosa.

Poté co Švarcíkovi odjeli nohejbalisti, připojil se k nám. Řešila se strašná spousta věcí, Péťa byl v plné ráži, strašně štastnej, jak jsem ho už dlouho neviděl. Je zajímavý, jak někdo, kdo zná člověka kratší dobu, ho kolikrát dokáže odhadnout daleko lépe, než nejlepší kamarád – nehrají zde totiž roli předsudky. Večer se začal pěkně rozjíždět, došlo i na panákové smršti, takže jsme se dnes odebírali k ohni ještě rozajarněnější než včera. S Petrem jsme šli napřed, otevřeli láhev vína a jen tak jsme seděli na židličkách před stanem, pili to víno a kecali o všem možném. Za krátko se k nám připojili ostatní, rozdělal se oheň a dlouho do noci jsme hráli na kytaru. Otevřel jsem pak i druhou láhev vína, které mi dnes mimořádně sedlo. Byl to parádní večer.

Thirday

Ráno – obvyklý rituál – do vody a pak ranní hygiena. Pár článků z Reflexu. Prti s Bárou se dnes balí, Petr k jede do Budějovic a Bára už do Zlína valí. Probrali jsme se tak akorát, abychom mohli řídit. S Petrem jsme se rozhodli hodit je autem na vlak, a pak se jet ještě podívat na Hráz, tak jsme přizvali Veroniku. Dneska měla přijet Anča a Míša, ale psali že jedou na hráz společně s Pavlem a Kristýnou, tak jsme se rozhodli tam jet a agitovat, abychom dotáhli víc lidí na Radost. Naladili jsme Maziku a za rytmů muezína jsem se vydali směr nádraží. Rozloučili se s Bárou a Prtim a dorazili na hráz. Ještě tam nikdo nebyl, tak jsem si sedli do hospy na drink. Na hrázy je ten kemp celkem hroznej, no ale nic. Když přijel Pavel s Kristýnou, pokusili jsme se je marně překecat, aby se přestěhovali k nám. Pak jsme se aspoň vykoupali a odjeli zpátky na Radost.

Zbytek dne bylo strašný horko, a vlastně se nic nedalo dělat, takže jsem seděli s Jiřím a Petrem seděli před stanem, chvílemi leželi, poslouchali hudbu a občas si zahráli karty. Celý den všichni vyhrožovali, především Olina, že dneska bude velká akce a velký oheň. Večer přijel Milan, takže Petr si pak snad šel zahrát nohejbal a my jsme se jali založit oheň a ohřát si buřty. Připojila se k nám Veronika s Dášou, tak jsme jen tak seděli u ohně a krafali. Pak jsme se odebrali do hospody, popíjeli pivko a kecali. S Veronikou, Dášou a Petrem jsme si děsně dobírali všechny okolo a ze všeho si dělali děsnou srandu. Nakonec se natočili petky a šli jsme na oheň. Připojili se i starý, takže se hrálo na kytaru. Začalo se diskutovat, a pak vlastně i strašně řešit. Petr si to celkem dával, začali se řešit věci jako transcendentno, čtvrtý rozměr a mrzelo mne pak, že jsem to všechno vlastně začal já, jednou nevinnou metaforou. Člověk jen tak plácne cosi, aby byla lépe vysvětlena, či chcete-li podložena, jeho myšlenka, načež začne dlouhosáhlé vysvětlování čtvrtého rozměru, které se později přenese do řešení osobních problémů. S Milanem jsme občas jenom kroutili hlavou, protože se najednou začaly řešit vztahový věci, který šly absolutně mimo nás a vůbec se nás nedotýkaly. Tahleta debata mě celkem unavovala, takže jsem se odebral do stanu spát. Ještě jsem slyšel jak hrajou na kytaru a kloktají víno, fernet a všechno co bylo po ruce. Pak začalo pršet a já už slyšel jenom kapky deště bunující do střechy stanu.

Fourthay

Dnes celý den pršelo, takže jsem si, stejně asi jako všichni, přispal. Ono pak stejně celý den nešlo ani nic jiného dělat, jelikož pršelo celý den a ještě byla strašná zima. Nejvěší problém spočíval právě v tě zimě. Myslím, že nebýt toho deště, už dnes bych sbalil stana odjel domů, jelikož mi poněkud začali docházet finance, ale jelikož se mi nechtělo ani za nic balit v té zimě a dešti stan, a rozhodl jsem se prostě a jednoduše další deštivou a studenou noc v kempu necálovat, zůstal jsem. Za prvé tu dnes měla být konečně pořádná větší akce, a sice vystoupení hudebního dua Pája, za druhé bylo už nehrozilo, že můj už tak dost spálený nos dostane další kapky slunečních paprsků skrze otevřenou ozónovou díru.

S Petrem a Milanem jsme se odebrali krátce po poledni do restauračky, která byla v důsledku onoho výše zmíněného klimatického jevu značně nadupaná. Na obou bylo znatelné značné znechucení nad tímhletím počasím, a při zmínce o tom, jak dlouho bude schnout hřiště se jim dělali na čele vrásky. Zbytek dne se vlekl snad ještě pomaleji než včera, vlastně šlo o holé čekání na večer, a když řeknu, že kromě dvou, tří partiček v žolikách a stavění Petrova stanu se toho dne nic většího neudálo, nebudu přehánět. Zbytek dne jsem pak jednoduše prospal. Zato večer měl být opravdovou perlou posledního hracholuskového dne.

Když jsem se v podvečer probudil, byl už tak akorát čas, jít zabrat místa na terasu na Radost. Jiřímu už přijela Verča, ale podstatné je, že přivezla foťák, takže je večer náležitě zdokumentovaný. Navlékl jsem tedy na sebe čtyři vrstvy oblečení a vyrazil na prvního rozehřívacího Bechera. Hudební skupina Pája, rozhodně nepatří mezi špičky hudebního nebe, zlý jazykové by mohli dokonce tvrdit, že nestojí za nic. Nicméně jejich vystoupení zde dokázalo vyvolat tu pravou odvazovou atmosféru. Již krátce po našem příchodu se stala středem naší pozornosti jakási slečna, která si dala jistě o mnoho více rozehřívacích paňáků, než-li já, a krátce po zahájení to již celkem obstojně roztáčela na plácku, který byl ten večer honosně zován parketem. Čím víc pak pokročil večer, tím více panáků padlo a tím více lidí se hromadilo na parketu. Ve finále se na maličkou terásku na Radosti dokázala vmačkat snad půlka kempu. Zkrátka, co dodat? Parádní večer to byl!

Log-out-day

Včerejší celodenní přeháňka se přehnala s vervou stáda sudokopytníků na africké savaně, aby dnes mohlo být slunečno, byť s trochu nižší teplotou než ve dnech před ní. To znamená, že ranní rituál se obešel bez ranní koupele, ba dokonce i šlo spát déle než by bylo obvyklé. Nevětším problém se pak stalo řešení, jak nepozorovaně odjet s kempu. Nakonec bylo rozhodnuto, společně s Verčou si půjčíme čip a projedem, a následně i pojedem do Plzně, společně. Nezbývalo než sbalit si stan, náležitě se se všemi rozloučit, a vyrazit na cestu. Krátce po poledni jsme vyrazili a krátce na to také přijeli do Plzně. So bye next yaar!

Vložit komentář