Kosák 2004

duben 2004, posádka: Beny, Prťák, Míša

Jo, sotva se trochu oteplilo, jsme se rozhodli vyrazit na vandr. Z původně plánovaných asi tak deseti lidí jsme se nakonec horko těžko doplazili na nádraží tři. Michal A. to vzdal kvůli tomu,že bylo ten den ráno zrovna hnusně, podobně to dopadlo i s Honzou a spol. Trasu jsem tentokrát plánoval já, tak jsem se rozhodl vyrazit na Kosák, potok mého skautského mládí. Pro ty co ho neznají, je to kousek za Stříbrem.

Už ve 12 jsme si já a Prti dali sraz před mojí školou na Americké a odtud jsme vyrazili na pivko do nádražní restaurace. Už v tu chvíli bylo celkem jasné, že nás moc nepojede,naštěstí jsme ještě zlanařili Michalu, která se obávala špatného počasí. Míša dorazila po jedné hodině a tak jsme v půl druhé vyrazili směr Cheb. Do vlaku jsme si koupili pivko a tak nám bylo celou cestu fajn. Za hoďku jsme už vystupovali na nádraží ve Svojšíně, odkud jsme se chystali vyrazit na malou túru kolem Mže až na Kosák. Jenom jsme si ještě chtěli odpočinout ve Svojšíně v hospodě, abychom tu ‚štreku‘ vůbec zvládli. V místní putyce ale měli ještě zavřeno (!!!), tak jsme si dali piváka na lavičce u místního krámku. Ve 4 hodiny jsme se pak přesunuli do hospy na návsi, kde jsme si pošmákli na poctivě natočeném pivku až do půl šestý. Už značně vysmátý jsme pak vyrazili na cestu.

Je to tak 3 roky, co jsme naposledy byl v tomto kraji, a navíc jsem na Kosák nikdy nešel za Svojšína, takže bylo celkem bez překvapení, že jsme hned na prvním rozcestí zahnuli špatně. Já hlava maková!

Místo 6-ti kilometrové procházky jsme si tak zašli asi tak 4 kilometry, ale celkem to bylo jedno. Jenom s tím malým problémem, že jsme na Kosák už nemohli dorazit za světla, a vzhledem k tomu, že tam je cesta lesem po třech letech hodně složitá, tak jsme se operativně rozhodli, že radši půjdeme na pivko přímo do Ošelína a pak přespíme někde poblíž. Tak v osm večer jsme dorazili do jedné ošelínské hospůdky, kde na nás už z dálky ze stěny zírala jedna krásně namalovaná nahá žena. Opravdu umělecké dílo, shodli jsme se s Prtim. Hned jsme se u ní vyfotili, ale fotky bohužel nejsou k dispozici, protože Prtiho fotoaparát vypověděl po dofocení filmu službu a navíc si s ním Prti nějak hrál, takže se film osvítil. V hospůdce bylo celkem veselo, místní noťáci si nás hned oblíbili, takže nám hned dorazilo na stůl pivko zdarma. Poté, co jsme se trochu osmělili, jsme si s nimi začali povídat o jejich krásné vesnici a hlavně hospodě, jenom nás přitom trochu rušil občasný dřímot týpka, kterému místní říkali Doktor. Míša měla hned několik nápadníků, zejména o ni usiloval jeden s velmi červeným nosem (po čem ho měl asi tak rudý…). Dokonce nás začal překecávat, abychom spali u něj na bytě, a vzhledem k tomu, že byla v noci docela zima, tak se mu to skoro povedlo.

Nakonec jsme se ale rozloučili a odešli jsme směrem k nádraží, kde jsme hodlali v přilehlých lesích přenocovat. Míša ale s tímhle plánem nebyla moc spokojená, tak jsem se s ní rozešel zpět k hospodě, že přespíme u toho týpka. Prti tak vyrazil do lesa sám. Já s Míšou jsme mezitím dorazili k hospodě, kde jsme zjistili, že tam už nikdo není, tak jsme to zase otočili zpátky k lesu. Prťáka jsme už ale nedostihli a na naše volání a pískání už moc nereagoval. Až ráno jsme zjistili, jak to s ním dopadlo. Byl už tak našrot, že si v noci lehl k prvním stromům za vesnicí a ráno, když jsme ho s Michalou hledali, tak jsme ho našli zpola utopeného v nějaké bažině. Prťák si tam celkem spokojeně liboval, a to přesto, že měl úplně prochcaný spacák.

Někdy v té době mě začalo bolet břicho, a tak jsem se po vydatné snídani, kdy jsme si udělali asi tak pět china-polévek, vydal poprvé a zdaleka ne naposledy sednout ke stromu na bobek se stáhnutými kalhotami. Detaily nebudu líčit, při té vzpomínce mě ještě teď bolí kaďák.

Kolem poledne jsme vyrazili na Medvědici, což je místo nedaleko Kosáku, kde jsem měl původně v plánu přespat již první noc. Opět jsem se nevyvaroval menšího bloudění (moje navigační schopnost v té době asi ještě seděla v knajpě…), ale tak kolem druhé hodiny jsme byli na místě. Převyprávěl jsem společníkům místní příhody, včetně té tragické, kdy se zde asi před dvaceti lety zabil mladík asi tak v našem věku, když si zde s kamarády udělal lanovku přes místní potůček a nějak to nevychytal. Než ho kamarádi donesli do civilizace, tak zemřel.

Měl jsem v plánu dvě varianty, jak se dostat do Černošína, odkud jsme se chtěli vypravit do Konstantinových Lázní, což se později ukázalo být na nás už trochu moc. První variantou byl pochod přímo přes kopec od Kosáku, to by se ale mohlo taky stát, že bychom se ztratili a navíc to byla cesta po loukách a lesem, nic moc příjemného. Takže jsme nakonec zvolili druhou variantu, kdy jsme šli proti proudu potoka do první vesnice, odkud jsme se přes pole dostali až k silnici do Černošína. To už jsem myslel, že asi začnu rodit ježky... Ta bolest byla hrozná. Už jsem nemohl jít narovnaný, takže jsem šel v mírném předklonu jak debil. Prťák si ze mě furt dělal srandu, že prý ať to vyseru. Jenomže to prostě nešlo. Už po cestě jsem se hrozně těšil do vesnice do hospody. Ale ne kvůli pivu, chtěl jsem poznat jen a jen místní záchod. Jako naschvál jsme chodili v Černošíně asi půl hodiny a já měl chuť zabít každého na potkání (no, kdybych se mohl alespoň na chvíli narovnat ). Během hodiny, kterou jsme pak strávili v hospodě, jsem hajzl navštívil asi desetkrát. Lidi už na mě čuměli jak na nějakého úchyláka, co se ukájí na záchodech. Prťák s Míšou z toho měli ohromnou srandu. Teď už jsem měl jediný problém - jak vydržím hodinu v autobuse! Naštěstí jsem se usadil tak nějak dobře, že jsem si snad poprvé za ten den nehryzal rty bolestí. Hned, co jsme ale vylezli v Plzni na CAN, to přišlo znovu. Prti s Míšou šli ještě do Country klubu (ve stylovém oblečení...), já se sotva doplazil domů.

Vložit komentář