Tatry 2002

Intro	XIX. (Pátek 9.8.2002)	XXIV. (Středa 14.8.2002)
XV. (Pondělí 5.8.2002)	XX. (Sobota 10.8.2002)	XXV. (Čtvrtek 15.8.2002)
XVI. (Úterý 6.8. 2002)	XXI. (Nedělě 11.8.2002)	XXVI. (Pátek 16.8.2002)
XVII. (Středa 7.8.2002)	XXII. (Pondělí 12.8.2002)	XXVII. (Sobota 17.8.2002)
XVIII. (Čtvrtek 8.8.2002)	XXIII. (Úterý 13.8.2002)	XXVIII. (Neděle 18.8.2002)

Intro

V neděli ráno, bezprostředně poté, co jsme se vrátili z Chorvatska, jsme s Míšou šli na hlavní brněnské vlakové nádraží a sedli jsme do prvního vlaku, který jel někam směrem na Slovensko, abychom se dostali z Brna. Jeli jsme tedy do Kyjova, kde jsme vystoupili, došli si po dlouhé době na pořádný oběd a šli na stopa. A večer už jsme byli ve Veselí nad Moravou. Tam jsme dojeli v podvečer, a tak jsme se šli zeptat na Benzinu, kde bychom si mohli postavit stan. Pumpař nás tam nechal umýt a ukázal nám místo v poli.

XV. (5.8.2002)

Ráno jsme vstali brzo, protože nás probudili okolo jezdící traktory. Zašli jsme na ranní hygienu na benzinu a nasnídali se tam. Pumpař nám pak dal karton, a já tam načmáral SK – NM. Tak po dvaceti minutách nám zastavil pán z Nitry. Vyprávěl, jak jezdí vlakem po jižní Evropě – Makedonie, Chorvatsko, Bulharsko a Turecko. Zavezl nás na Zelenou vodu, kde jsme se ubytovali s tím, že tam počkáme na ostatní.

Postavili jsme stan a šli se koupat. Večer jsme se vysprchovali a vyrazili do města na večeři a ne i-net. Okolo desátý večer napsal Mára, že už jsou se Sylvinou před Starým Hrozenkovem, tak jsme si s Míšou sedli kousek od kempu, kde byla taková šílená diskárna a čekali na ně. Nakonec ale napsali, že už dnes nedorazí, tak jsme se vydali do stanu. Ten byl natrhlej a otevřenej, tak jsme šli oznámit na recepci, že nám vykradli stan. Sekuriťák zjistil, že nám chybí batoh, kde jsem měl boty, spacák, mikču, jídlo, vodku atd. Škoda přesahovala 5000,- takže jsem zavolali Policíu a ti okus dál našli ještě nějaký moje věci a notebook Díky bohu, jinak by tenhle cestopis ani nevznikl. Takže pokud někdy pojedete na Zelenou vodu, tak bacha; bezdomovci z města tam vykrádají kempy, jak mi bylo na policii řečeno.

XVI.

Ráno jsme strávil na policii a hádáním se s vedoucíma. Řešil jsem něco jako náhradu škody, pojištění atd.Nejvíc mě dostalo, když vedoucí prohlásil, že se to v posledním týdnu děje poměrně často. No, neuškodilo by nějaký to varování pro ubytované?! Recepční mi odkazovala na vedoucího a ten na majitele, takže jsem se s nima chodil tak každý dvě hodiny pohádat, nicméně bezvýsledně, protože pan majitel mě odkázal na pojišťovnu. Shrnu to, dodneška jsem neviděl ani vindru.

Okolo oběda dorazil Marek a Sylva, a tak jsme se šli koupat. Pak jsem se ještě několikrát byl pohádat s vedoucíma, jednou se mnou dokonce šla Sylva a krotila mě.

Příběh Marka a Sylvie:

Marek se Sylvou vyrazili včera po dvanáctý z Prahy a stopli nějakýho týpka ve zlatým Volvu s kočkou (jako roštěnkou, ne zvířetem) na místě spolujezdce a děsně je zhulil, takže když je pak vyhodil někde na benzině, strávili hodinu jedením, přičemž snědli všechno jídlo, než to vydejchali. Pak jim zastavil Němco-Švýcaro-Čech ze švýcarska v zeleným tráboši, což měl jako zálibu na český silnice. Jeho ségra jela za nima v luxusním Jeepu a když pak před Brnem trabant shořel, odtáhla je na nejbližší benzinu. Když hořelo, Marek se ptal jestli nehoří oni. Řidič řekl, že určitě né a jeli dál. Když se pak kouř vyvalil větrákem do auta, řidič, o kterém Sylva prohlásila, že je přihřátej, vyhodil ještě za jízdy Marka z auta, a pak sám vyskočil. Sylvu, která seděla vzadu zaházená báglama, vytáhli až po chvíli, a zatímco batohy ještě zůstali v autě čekali jestli trabant nevybuchne. Kdyby jim neshořelo auto, odvezl by je až do Zlína, no prostě smůla! V noci skončili na hranicích, protože už jim nikdo nezastavoval.

Večer jsme seděli a rokovali o různých způsobech, jak řešit nastalou situaci, myslím jako to, že jsem neměl batoh, boty, spacák a tak. Vyčorkováním věcí někomu jinému počínaje a zboucháním majitele kempu konče, jsme stejně nic kloudnýho nevymysleli. Pak napsala Katka smsku, že dorazili, tak jsme je šli s Markem vyzvednou na kruháč před kempem.

Příběh Michala a Katky:

Vyjeli v osm ráno z Plzně, v devět byli na Rokycanský. Tam stopli dodávku,která vezla marokánky, ale ta jela jenom do Teska. Tam jim asi po dvou hodinách zastavil přírodní léčitel, který pomáhá těm, co už jim lékaři nedávají žádné naděje. V Praze stopli dodávku s psycho-chlapem do Slavkova; a tam jim za 5 min zastavili dva pohodář, kteří je odvezli do Stražovic a zvali je na mejdan. Nicméně šli na stopa a zastavil jim zpočátku zamlklý podnikatel, ze kterého se později vyklubal sympatický chlapík.

Michal sháněl nějaké vínko z okolí Bzence, a tak je zavezl ke známému vinaři, ale doma byla jenom jeho žena a ta je za ním dovedla do sklípku, který zrovna stavěl. Normálně víno neprodával, ale nakonec jim nějaký prodal. Lehce nakalené po mnoha ochutnávkách je pak odvezl do Veselí a jelikož by vlak stál 90,- šli zase na stopa. Už byl ale večer a nikdo nezastavoval, a tak šli do hospody ukecávat místní, jestli by je někdo za prahy nehodil na hranice. Nakonec je odvezl na hranice do Strání mladý právník a to už bylo deset večer. Na hranicích se domluvili s áviákama a jeden s nich je hodil do Nového Města.

Když přijeli, tak jsme dál popíjeli před stanem a Michal hrál na kytárku. Měli to suprový víno z toho sklípku, a když došlo všechno pití, šli jsme s Markem do již zavřené, ale otevřené hospody načepovat si pivo do PET lahví. Potkali jsme tam vedoucího a ten nás pozval na borovičku antidepresívnu. Oba už jsme byli celkem nakalení a on mi ujistil, že to vyřeší.

XVII.

Ráno jsme se probudili s mírnou kocovinou a dali si sprchu. Vlak do Trenčína měl jet až později, tak jsme se rozhodli jet stopem. Prošli jsme okolo recepce – Michal s Katkou neměli zaplaceno, a já s Míšou už ostatně také ne, a pán vedoucí mě znovu ujistil, že se vše bude řešit. Rozestavěli jsme se po výpadovce na Trenčín a Marek a Sylvie odjeli jako první Tatrou – pak jsme je předjeli. Já jsem stopnul mladýho kluka ve favoritu a on se zeptal, jestli ty za námi jedou také do Trenčína, a tak Michal s Katkou jeli s námi.

Michal se za jízdy ptal: „Nevíte jaký má být počasí?“

Řidič na to nereagoval a jel pořád dál, zaujatý ubíhající silnicí.

„Prosím Vás, nevíte jaký má být počasí?“ zopakovala Katka Michalovu otázku.

Řidič pořád to samé.

„Prosím Vás, nevíte jaký má být počasí?“ ještě trochu jsem zvýšil hlas.

Řidič povídá „Ehm, co? Pršať!“ a dál sleduje silnici.

Vyhodil nás kousek od centra a chtěli jsme jít na autobus, ale autobusák se nám vysmál: „Co? Veď je to len kúsok!“ Šli jsme tedy ten kúsok, okolo grafitů, který jsme viděli s Jirkou B. a došli na náměstí, kde jsme měli sraz se Sylvinou a Markem. Když přijeli, tak jsem vyrazil shánět nějaký věci na sebe. Vlezli jsme do sekáče a začali si zkoušet různý věci a Michal nás při tom fotil jako na přehlídce. Prodavačka moc nechápala.

Pak se šlo na oběd do Tony Bufetu, a pak jsme si šli dát věci do úschovny na nádraží a zjistit v kolik jede vlak do Tatier. Vlak jel na skôr a Michal jakožto vedoucí skupiny musel vyplňovat tolik formulářů kvůli slevě, jako bychom letěli kolem světa charterovým letem. S Markem jsme se tedy vypravili koupit číny, pak jsem v nich absolvoval celý Tatry, a do ČSOB pro prachy. Když jsme se vrátili na nádraží, nikde nikdo nebyl, ale za chvíli se vrátili s přepravkama plnýma nákupu z Billy. Rychle jsme vyzvedli zavazadla, zdrželi trochu vlak a chaoticky vlítl do kupé.

V našem kupé seděl chlápek a celou cestu pil jedno pivo. Když ho dopil, tak ho dobrých pět minut držel vzhůru nohama, aby z něj dostal i tu poslední kapku. Byla pohodička, kecali jsme, zpívali, odpočívali, fotili se. Jedli jsme Sylvinu extra-super-hot-pálivou papriku, kterou koupila v Novém Mestě, a když se ptala prodavačky jestli je pálivá, ta jí odhrotila: „Ako to mám veďeť!!“ Někde, asi v Žilině, nastoupili dva takoví hromotluci a sedli si k nám, takže  kupé teď bylo dost narvaný. Byli celkem veselí, a když zjistili, že Michal hraje na kytaru, chtěli zahrát a my jsme zpívali „A té Rehradice.“ Nalejvali nám všem frťany pivovice, takže jsme pak byli taky veselí. Říkali, že to dobře znají v Plzni na Borech a že Slováci umí udělat pálenku z čehokoli. Jeden z nich hrál Bratříčku zavírej vrátka.

Michal zpozoroval, že vlak zastavil v Karľovanech, což byla naše přestupní stanice, takže zavládl chaos. Vynesli jsme krosny, ty dva chlápci nám pomáhali vynášt přepravky s jídlem, a když jsme oknem vyndali poslední krosnu, vlak se rozjel a zanechal nás tam úplně samotné. Vešli jsme do nádražní haly, kde zel nápis Vítá Vás Orava – zazmatkovali jsme, že jsme vystoupili lehce přiopilí jinde, ale Orava je jenom kraj. Zašli jsme na chvíli do hospůdky a v 18.45 nám jela malebná lokálka směr Podbiel.

Nastoupili jsme do lokálky a zabrali skoro půlku vagónu, otevřeli se okurky, vagónem zněly zase „A té Rehradice“ a jelo se. Projeli jsme několika tunely a lokálka pořád sledovala Váh. Kopce se postupně zvětšovaly a my stoupali stále výš a výš. Projeli jsme okolo Oravského hradu a taky Krivou, odkud pochází Hordubal. Vystoupili jsme v Podbielu a autobus do Zuberce jel opět na skôr. Muž stojící na zastávce nám vysvětlil, že takhle večer budem jenom těžko ubytování v Zuberci shánět a ať prý jedem jenom tím směrem. Vystoupili jsme kdesi v lese a tamtéž rozbili základní tábor; všude plno mravenců, uvařil jsme si večeři a probírali právě proběhnuvší den. Kvůli medvědům, který jsme taky řešili, jsme moc klidně nespali, ale žádný se na nás v noci podívat nepřišel.

XVIII.

Ráno jsme provedli hygienu v blízkém potoce, sbalili si věci, vyběhli z lesa a vydali se směrem Zuberec. Marek se Sylvou vyrazili dopředu na stopa, Michal s Katkou šli nazpět na autobus a my s Míšou jsme zůstali na místě. Za chvíli nám zastavil mlčenlivý pán a odvezl nás do Hebovky, kde jsme nastoupili do autobusu, ve kterém jeli Katka a Michal. Zhruba ve stejnou dobu, kdy dorazil autobus do Zuberce, dojeli Avií i Marek se Sylvou.

Šlo se na informace sehnat ubytování. Prý u nějaké paní naproti potravinám. Šli jsme teda tam a TA PANÍ nás ubytovala v chaloupce o dvou světnicích, koupelně a kuchyni. Bylo to super, vysprchovali jsme se a vyrazili na průzkum okolí, přešli jsme potok a pokračovali dál kolem kravína. Rozdělili jsme se a holky šli jinam a my na kopec a po hřebeni zpátky. Michal měl k obědu palačinky, takže na ně všichni dostali chuť. Šli jsme tedy rovnou do obchodu nakoupit ingredience, a když se vrátili holky, už se palačinky smažili na plotně. Najedli jsme se a vyrazili do hospůdky.

Chtěli jsme jít do koliby, ale potkali jsme nějaký Moraváky, kteří nás od tohohle úmyslu odradili a vydali jsme se dle jejich rady do jedálně na návsi. Pak přišli ti Moraváci a kalili jsme dohromady. S Markem jsme šli napřed se vykoupat, a pak jsme kalili borovičku. Ostatní přišli asi po hodině děsně na mol a chtěli naší borovičku. Michal se Sylvou a Míšou se odebrali do koupelny na šampaňský a my jsme dojeli borovičku a nakonec všichni vytuhli.

XIX.

Vstali jsme celkem pozdě, ale beztak venku lilo jako z konve. Holkám se nikam nechtělo, tak jsme se vydali na krátkou výpravu jenom já, Michal a Mára. Šli jsme jako včera, ale až do TANAP, po cestě kam se ani nesmělo, a pak jsme to podél potůčku střihli dolů na značenou cestu k Bílé skále. U skály jsme si uvařili čajku a dali si siestu. Byli jsme pěkně promočení a vrátili jsme se kolem statku. Holky byly někde pryč, a tak jsme si museli půjčit druhý klíč. Pak přišli holky a šli jsme na pozdní oběd. Chtěli jsme jít do Oravské izby, ale tam holky nemohly, páč tam řekly , že nemají peníze. Šli jsme tam teda jenom my, dali si oběd (Marek si ulítával na haluškách) a šli spát.

Vzbudili jsme se kol sedmý a vydali se do pizzerie, zase sami, protože Katka a Míša nechtěli utrácet za jídlo a Sylvě se nechtělo. Po cestě jsme uviděli, že v kostele se zpívá a šli jsme se tam podívat. Hrálo se na kytárku a předváděli výjevy z Ježíšova života. Celkem zajímavý. Přišla tam i Sylva, a pak jsme se konečně odebrali do tý pizzerie. S Markem jsme dali pizzu na půl a nějaký výborný vínko. Asi za hodinu tam přišla Míša s Katkou, a že prý byly na diskotéce, tak jsme se tam všichni v jedenáct v dešti vypravili. Stroboskopy probleskovaly na noční zamračenou oblohu na Zubercem, tuc-tuc hudba se rozléhala okolím a my jsme šli podél hřbitova směrem k hotelu, který by se hodil spíš na Malibu Beach, kde byla každý čtvrtek diskotéka pod širým nebem. Všichni tam trsali na dešti, vypadalo to fakt zajímavě.

Vínko bylo pravdu výborný, takže jsme s Markem byli už lehce nakalení. Potkali jsme Moraváky z minulýho večera a dali s nima pivo. Když mi došli slovenský peníze, platil jsem i českýma a vlastně vším, co jsem našel po kapsách. Barmanky zprvu nechápaly, ale pak si zvykly. Okolo nás pořád tancovala jedna pohledná Slovenka, jeden Moravák ji pozval do kola a já a Marek jsme se s ní zakecali asi do tří do rána. Michal se šel projít a usnul na hrobě na tom hřbitově, pak se vrátil a odešli s holkama domů. Já a Marek jsme tam zůstali s Monikou (tak se jmenuje) a kecali jsme. Asi ve čtyři jsme dorazili domů, Sylvina zítra slaví dvacítku, tak jsme jí nalil pořádnou lampu borovičky, popřál jsme jí, přiťukli jsme si a šli spát asi v pět.

XX.

Dvacet, Sylvě je zítra dvacet… Dnes ráno jedou s Markem do Plzně. Probudili nás brzo, ale než jsme se vyhrabali, bylo po poledni, takže to na výpravu do hor zase moc nevypadá. Dneska je fakt pěkně, svítí slunce a je den, kdy máme vypadnout z chlupy. TA PANÍ nám dovolila zůstat do večera, takže se vydáváme směrem na Zverovku, najít si nějaký pěkný místo, kde by šli postavit stany. Seděli jsme u potoka a promrkávali okolí, a pak jsme se vrátili do chalupy a ještě se trochu prospali.

Večer jsme se probudili, zamkli a vyklidili chalupu a šli nakoupit věci na špízy. Došli jsme k tomu potoku, to je tak 3 km od Zuberce a usídlili se u chaty, kterou jsme oparazitovali. Holky připravili špízy a my s Michalem nasbírali dřevo. U chaty bylo dřeva plno, takže to bylo v pohodě, upekli jsme špízy a šli si lehnout brzo, abychom byli čerství na zítřek.

XXI. [roj meteoritů]

Vstali jsme na skôr, ale příliš pozdě na túru. Marek se Sylvou se dostali teprve na česko-slovenský hranice, Sylva byla naštvaná, že musí trávit narozky s Markem a chtěla ho poškrábat (sms). Dnes měl přijet Láďa s Alčou a měli se péct kuřata, ale Michalovi nebylo moc dobře, tak se to odložilo na zítřek. Dnes už zase prší.

S Michalou jsme šli do Zuberce nakoupit a na internet. Láďa s Ájou nepřijeli autobusem, kterým měli, a tak jsme šli nejdřív na i-net. Napsali jsme všem smsky, vybral jsme si emaily a zjistil příjezdy busů. Láďa s Alčou přijeli dalším autobusem.

Příběh Ládi a Aleny:

Přijeli pozdě, protože jeli vlakem, pak dalším vlakem a ujel jim autobus.

Došli jsme do naší hostitelský chaty. Alče bylo špatně – bolelo ji v krku. Michal s Láďou šli na kopec a já cvičil v potoce. Večer byl oheň a šli jsme brzo spát – chtěli jsme být svěží na zítřek.

XXII. [pondělí]

Ráno jsme vstali opravdu brzo, takže túra byla možná. Michalu taky začalo bolet v krku, takže s Ájou zůstanou v základním táboře u vyparazitované chaty a budou hlídat batohy. Michal s Katkou a Láďou skočili nakoupit jídlo a kuřata a asi v devět jsme vyrazili po žluté směrem Sedlo Pálenica (1530 m n.m.), počasí bylo proměnlivé, občasné přeháňky, základní tábor byl ve výšce kol 800 m n.m., takže výstup byl nanejvýš náročný, stálé stoupání, tak 6 km daleko, lesem pořád po kamenech.

V polovině cesty jsme přišli do klečového pásma a ve studánce, vlastně dešťovém jezírku v rašeliništi jsme nabrali vodu. Byla to taková ta studánka v pravém slova smyslu, vybásněná od Bezruče.  Vystoupali jsme až do sedla a začalo se kazit počasí. Chtěli jsme jít na Sivý vrch (cca 2000m n.m.), ale během pár minut jej celý zahalil mrak a mlha. Mrak vtékal do sedla podél skal, bylo to jako v pohádce, kde Krakonoš trestá Trautenberka. Každopádně se ochladilo, já měl jenom šortky a sandále, a tak jsme se vydali dolů úprkem, protože do toho ještě začlo pršet. Než jsme sešli dolů, svítilo zase sluníčko. Šli jsme po cestě, o který jsme doufali, že vede k našemu táboru. U záhybu cesty byl srub, studánka a skála, tak jsme tam něco vyfotili.

V základním táboře jsme se jali přípravy kuřat, dle Michalovo receptu „v díře.“ Nasbírali jsme kameny, dřevo ve vedlejší chatě za potokem a rozdělali oheň. Recept byl ale poněkud složitější a my jsme neměli základní nářadí jako rýč na vykopání díry, načež jsme se na to vykašlali a rozhodli se kuřata ugrilovat. Když byly uhlíky správně žhavé, nadrátovali jsme kuřata na rožeň, který vyrobil Michal, holky připravili směs na potírání a začalo se s pečením. Několikrát jsme pak snížili vidličky, až jsme na konec zabalili kuřata do alobalu a dali je přímo do žhavíků. Asi po třech hodinách vypadali hotový, vybalili jsme je a dopekli nad ohněm, aby získali kůru. Přehořel ale rožeň, tak jsme je dopékali jako buřty.

Snědli jsme kuřata, otevřeli vínko a byla pohoda. Po večeři Michal začal vyřezávat z hole ze Sedla dřevěnou sošku a já s holkama jsme šli do hotelu Tatra na pivo a umýt se. Dal jsem si jenom jedno a šel hned zpátky. Michal mezitím vyřezal psycho Čokooko. Dopili jsme druhý vínko a holky pak ještě přinesli nějaký pivo v PETkách.

Z Plzně začali chodit smsky, že je celý město pod vodou. My máme vytopenej byt a pod vodou je dokonce i Špeq park.

XXIII. [Liptovský Mikuláš]

Ráno jsme s Míšou vstali brzo a vyrazili do Zuberce na stopa. Během pěti minut nám zastavili dva kluci ve škodárně, kteří jeli do Vysokých Tater a odvezli nás do Liptovského Mikuláše. Naznačovali, že až pojedem domů, tak si máme sehnat potápěčskou výstroj, protože celý Čechy jsou pod vodou. Nechápali, když jim Míša řekla, že jí sebou má, protože jede z Chorvatska. No nakonec se i v Tatrách takovej šnorchl, brýle a ploutve hodí!! Vyhodili nás v Mikuláši na nádraží a my jsme prolezli všechny hospody, abychom našli Anču a Švarcíka, protože přijeli už v šest ráno, a ne v šest večer, jak jsme si mysleli.

Příběh Anči a Švarcíka:

Jeli autobusem přímo z Plzně, na poslední chvíli projeli Prahou, protože pak ji uzavřeli kvůli vodě. V šest ráno přijeli do Liptovského Mikuláše a Petr byl na průzkumu hospod, přičemž jich prozkoumal asi 5 a v každej si dal dvě-tři piva.

Napsali jsme jim smsku a asi za hodinu a půl poté se ukázali. Péťa byl po pivním maratónu pěkně nalámanej a šli jsme ještě do restaurace IV. cenový kategorie, která byla naproti nádraží. Pozval jsem ho na borovičku, ale nechutnala mu. Pak jsme šli do úschovny dát si tam věci, ale já s Míšou jsme si zabouchli skříňku i s věcma, takže jsme museli čekat až je vyprostí. To už byli ale čtyři a ze Zuberce přijeli ostatní autobusem a dali si taky věci do úschovny. S Petrem jsem pak šel vybrat peníze do banky, ale převod z Čech trvá asi hodinu, takže až zítra.

Obíhali jsme město, a chtěli najít nějakou levnou hospodu, až jsme na konec skončili v řeckým fast-foodu. Kalamári bodli. Pak jsme se měli jít někam ubytovat, ale smsky z Čech byli čím dál tím drsnější, a tak jsme šli zpátky na nádraží, kde jsme se mohli v kavárně dívat na zprávy z ČT. Švarcík, Anča, Míša a Katka pak chtěli jít na pivo a my ostatní postavit stany, tak jsme se rozdělili. Ptali jsme se místních, kde by se tam daly postavit stany. Paní nám řekla: „pojďte so mnou,“ a po delší cestě nám ukázala: „tu, za krieky, si môžete postaviť stan!“ (Krieky jsou keře). PANÍ asi nikdy nestanovala, bylo to v kopci, všude samý bahno a šutry a zem doslova prochcaná. Nakonec jsme si je postavili o kus dál u zahrádkářský kolonie.

Měli jít na jedno pivko a přijít za námi a hledat rozsvícený lampiónky, ale my jsme předpokládali, že zdrží déle, a tak jsme v klidu stavěli stany, pili víno a Michal hrál na kytaru. Alča pak v půl jedenáctý zjistila, že jí volali a o hodinu déle pořád nepřicházeli. . s Láďou jsme se tedy vypravili do města je hledat, ale nenašli. Nakonec jsme se dověděli, že si dali opravdu jedno pivo a šli nás hledat, ale nenašli, tak spali všichni v jednom stanu na kopečku, tam za timi krieky, kam mimochodem chtěl Petr celý den jít spát.

XXIV. [Dämanovská dolina]

Ráno psali už v šest, že je jim zima jsou mokrý, protože celou noc pršelo, a tak se teď suší v kavárně. My jsme šli v deset do města. V bance my peníze nedali, protože plzeňská pobočka ČSOB je pod vodou a nemůže potvrdit převod. Šli jsme teda aspoň na internet a napsali Švarcíkovi, dali jsme si sraz na nádraží, a prohlídli si fotky se zatopený Plzně.

Na nádraží jsme se domluvili, že pojedem do Demänovský Doliny. Autobus jel za 13 minut, takže zase nastal chaos. Dojeli jsme do jím někam do lesa, kde jsme vystoupili a šli do kempu. Noc ve stanu, který jsme měli totálně turch, by nás vyšla na 100,- Sk pro jednoho, ale na konec jsme sehnali chatku pro tři za 600,- na noc a když se nás složilo všech osm, tak to bylo nakonec levnější. Později jsme se rozhodli zůstat i druhou noc. Dívali jsme se na zprávy, v Praze už je voda na úrovni semaforů a je totálně neprůjezdná.

Po dlouhej době sprcha a přeplněná chatka, jsme v suchu a teple, ale když si nás všech osm začalo po chatce rozvjášet mokrý věci, bylo tam k nehnutí. Večer jsem si šel sednou do koliby, abych doplnil deník a ostatní šli kalit do hospody, kam jsem za nimi později přišel. V kolibě hráli houslisti lidovky, byla to paráda. Ostatní to mezitím pěkně rozjeli, dávali si borovičku, a pak jsme taky zkoušeli místní specialitu – Demänovku.

XXV.

Včera jsme to v tý hospodě nějak rozjeli, takže dneska mají všichni mírnou kocovinu. Míša je nachcípaná a Katka a Petr byli taky nemohoucí, což ale mělo své výhody, protože jsem si mohl od Petra půjčit boty. My ostatní jsme se vydali do Demänovských ľadových jaskyní, které byly asi 8 km od kempu. Šli jsme pěšky podél rozvodněného potoka, byla docela mlha a občas poprchávalo. Michal pořád něco fotil. Byla to celkem úmorná cesta, takže po prohlídce jsme byli dost vyčerpaní. Šli jsme do restaurace u jeskyní na lehké občerstvení. Na zpáteční cestě jsme se rozdělili a já s Ančou jsme stopli Holanďany, kteří nám nabízeli slaný bonbony, což byl naprostej humus. Dovezli nás do Pavčiny Lehoty, kde byl náš kemp. Míša s Katkou šli akorát nakoupit, tak jsme se k nim připojili a šli s nimi do vsi.

Večer jsme hráli ping-pong a zase se kalilo, a já jsme pak usnul na posteli, kterou jsem si nevylosoval (o ty jsme se museli střídat), takže jsem se ráno probudil se špendlíkama za kalhotama. 

XXVI. [Piatok]

Michal už několik dní postrádal baterku, a po tom co nás všechny přinutil několikrát prohledat bágly, došel k závěru, že jediné místo, kde může být, je v základním táboře u naší hostitelský chaty v Zuberci. Rozhodlo se jet zpátky do Zuberce, což sice ostře odsoudila jak Míša, tak Katka, ale jinej fakt tomu nahrával, a sice že dneska byla prvně celá modrá obloha, svítilo sluníčko a bylo teplo, takže by šli uskutečnit nějaký túry. Sbalili jsme si věci a vydali se směrem Liptovský Mikuláš, kde jsme přesedli na autobus do Zuberce.

Jsme zpátky v Zuberci! Přesně tam, kde jsme byli před týdnem. Když jsme došli k naší bývalé chatě, byli už tam nějací lidé, takže jsme museli oparazitovat jinou chatu opodál. Michal se tam pak byl zeptat, jestli nenašli baterku, vůbec nic. Potom jsme hledali naší igelitovou tašku s odpadem v kontejneru, jestli tu baterku někdo omylem nevyhodil, ale taky jsme ji nenašli. Michal s Láďou se rozhodli vyrazit na túru, vydali na Sedlo Pálenica a vystoupali až na Sivý Vrch. My se Švarcíkem jsme prozkoumávali okolí a hledali jsme kořeny do akvárka v místních bystřinách.

Pak jsme se vrátili do tábora a zatímco ostatní vařili, tak jsem vyřezával Čokooko II. Když jsme pak odjížděli, nechal jsem ho stát u tý chaty, a asi po roce a půl jsem ho objevil u Jirky B. doma vystavený. Pak jsme rozdělali oheň, když jsem připravoval dříví, tak jsem málem přizabil Míšu kládou. Michal s Láďou se vrátili už za šera a pak jsme dělali oheň, a taky jsme byli v hotelu Tata na fotbálku.

XXVII. [Zvěrovka]

Dneska bylo opravdu pěkně, načež jsme se rozhodli jet autobusem na Zverovku a podniknout nějakou náročnější tůru. Zatímco jsme balili, Michal byl natrhat křen a nějaký byliny na obarvení Čokooka I. Pak jsme šli na autobus, ve kterým jsme potkali Anči třídní učitelku, která měla stejný cíl jako my. Nakonec jsme si u ní nechali batohy a vydali se na túru.

Napřed jsme šli Roháčskou dolinou do až na parkoviště a pak jsme pokračovali k Roháčským vodopádům. Na Míšu to bylo moc náročný, tak se vrátila do Zverovky. Se Švarcíkem jsme si usmysleli, že vylezeme na nejvyšší kopec, jaký tam je, což je ale Baníkov a je to túra na celý den. Šli jsme tedy tím směrem, zatímco ostatní se v sedle vydali jinam, a sice na plesa. Bylo tak kolem čtvrtý a lidi co se už pomalu vraceli se nás ptali, kam máme namířeno, a když slyšeli, že na Baníkov, tak to v tuhle denní dobu moc nepobírali. Nakonec jsme si uvědomili, že bychom tam asi opravdu nedošli, nebo se nemuseli vrátit, tak jsem se vydali přímo na kopec vedle nás, co vypadal stejně vysokej jako Baníkov. Lezli jsme po šutrech nahoru a pod náma se zvětšovala propast. Skákal jsem tam v sandálích jako kamzík a Petr se za mnou pomalu soukal. Dolezli jsme asi do tří čtvrtin kopce, odkud byl suprovej výhled z ptačí perspektivy na plesa, ale to už bylo o hubu a taky bylo pozdě, tak jsme se rozhodli vrátit. Škoda, že jsme nevylezli až na vrchol, koukal tam odsaď na nás kamzík. Švarcík celý sestup až na cestu absolvoval po zadku. Asi v sedm už jsme si dávali párek v rohlíku dole na parkovišti.

Míša čekala u chaty, kde jsme měli věci. Ostatní tam ještě nebyli. Seděli jsme pak před chatou, pokuřovali a pozorovali západ slunce. Anča, Alča, Láďa a Michal se přiřítili něco před devátou a že musíme stihnout autobus, který jel tak za pět minut, takže zase chaos. Někdo jim vysvětlil, že tady je nemožný spát pod širákem nebo ve stanu, a to ani ne z toho důvodu, že je to v národním parku zakázaný, ale protože tu řádí medvědi. Autobusem jsme jeli až do Podbielu, kde jsme přeběhli jen tak tak na vlak a ten nás odvezl do Karľovan. Ve vlaku jsme řešili, jestli pojedeme ještě teď v noci až do Čech a zůstaneme pár dní na Moravě, ale jelikož už teď to musela celý platit Alča, tak byla zásadně proti. V Kraľovanech šli do hospody a my s Míšou jsme si šli postavit stan na hřiště.

XXVIII.

Ráno když jsem šel cvičit, tak ostatní měli postavený stany na druhý straně hřiště, protože nás vůbec neviděli. Pak jsme ještě zalehl, a když jsme v devět vstávali, nikdo už nikde nebyl, protože si mysleli, že už jsme jeli domů. Celkem nás to rozhodilo a šli jsme taky na stopa, jelikož už jsme neměli ani slovenský peníze, ani jídlo, museli jsme se co nejrychleji dostat do Čech. Stopli jsme auto do Martina, a pak do Žiliny, odkud jsme za chvíli jeli do Nového Mesta nad Váhom. Tam nám zastavil kluk z Brna, mimochodem jel taky z Tater a na hranicích jsme pak psali ostatním kde jsou. Anča se Švarcíkem měli štěstí a za pár hodin budou v Praze, jeli rovnou. Michal s Katkou jsou kdesi Martině. A Láďa s Alčou se ještě zdrží na nějakým hradě, a pak stejně pojedou vlakem.

Mysleli jsme, že počkáme na Katku a na Michal, a tak jsem vystoupili v Kyjově a šli se pořádně nadlábnout. Asi ve čtyři nám došlo, že Michal s Katkou stejně dneska nedorazí (skončili v Telči a dojeli až v pondělí) a vyrazili jsme na stopa. Bylo asi pět hodin, to znamenalo, že jestli chceme spát dnes doma, musíme dojet do Prahy. Měli jsme štěstí a zastavili nám nějací kluci, co tam jeli. Dovezli nás na Hlavní. V Praze byl strašnej chaos a zácpy po těch povodních, takže jsme tam dojeli tak v deset. Vlak jel před půlnocí a kvůli porušeným kolejím a záplavám stavil v každé stanici, takže cesta do Plzně trvala tak tři hodiny, ale nakonec jsme tam dojeli a šli na eNku.

---

[Jan Potůček] [Zobrazeno 9553x] [29. leden 2005] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑] [no comments]

---

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

1