Slovensko a Maďarsko 2002

20.6.2002

Odpoledne jsem ještě dělal přijímačky na politologii a večer jsme šli s Pavlem, Michalou a Jirkou B. do parku na víno. V jednej kavárně hrála nějaká hudba a tak jsme se tam vypravili a poslouchali. Kolem jedenáctý jsme se s Jirkou B. sebrali a škodou 120 vyrazili nakupovat do Tesca. Stodvacítka si to už kodrcala nahoru po Rokycanský a my se těšili na zítřek až tu budem ráno stát s cedulí PHA.

Vtrhli jsme do Tesca a začali zkupovat spousty zbytečných i užitečných věcí a taky věcí, který jsme vůbec neměli v plánu koupit. Po hodině ztřeštěnýho pobíhání po HYPERmarketu jsme si prostě řekli dost nebo tady utratíme všechny peníze. S plně naloženým nákupním vozíkem jsme se vydali směrem k pokladně, kde nám milá slečna prodavačka naúčtovala nákup za 500,- a my jsme všechno pečlivě naládovali do obrovských igelitových tašek s nápisem TESCO a Jirka B. mi odvezl domů a to už bylo půl druhý.

21.6.2002

Ráno jsme chtěli vyjet co nejdřív, jelikož byl pátek a my jsme chtěli o víkendu být na jednom místě, tak jsme měli v plánu dojet co nejdál to pude. Vstal jsem okolo šestý, provedl ranní očistu a připravil si svačinu na cestu. Jirkovi jsem napsal „Vstáááávat!“; a on mi odepsal „A cvičit!!“, ale samozřejmě že ještě spal, takže přijel asi o půl hodiny dýl.

Ve výsledku jsme stáli v půl devátý na Rokycanský na zastávce třináctky a mávali na přijíždějící auta cedulí s nápisem PHA-BRNO. Přicházeli a posléze odjížděli spousty lidí do Tecsa, pořád a pořád, stále dokola čas letěl a nás pomalu a jistě opouštěl optimismus, že vůbec někam dneska dojedem. Po třech hodinách už jsme fakticky rezignovali, Jirka pořád kouřil a když nekouřil on tak jsem kouřil já a nebo jsme pořád jedli a pili, takže by nám stejnak už nikdo nezastavil.

Ve chvíli kdy už jsem plánoval společný oběd U Kostků a následný návrat na stopa po poledni, tedy půl hodiny po jedenácté hodině, nám zastavil Broňa. Broňa byl takovej dlouhovlasej blonďatej týpek, co hulil a byl neuvěřitelně hustej. Zeptal jsem se jesi jede do Prahy a on jo a na otázku kam jede dál, odpověděl že do Kroměříže. Hledáme na mapě Kroměříž a co je neuvěřitelný; Kroměříž je skoro u slovenských hranic. Takže čekat tři hodiny se vyplatilo a teď pojedem jedním stopem přes celou republiku 500 Km.

Broňa pracuje u Elma-Term a v Plzni pracuje přes týden a každý víkend jezdí domů. Pořád vozí stopaře a vůbec děla všechno možný, teď plánuje se svým bezpapírovým Šuplíkem výlet do Španělska. Cestou se dovídáme o Ska a Punk festivalu, který se má údajně konat v Bojkovicích, což není tak daleko od kama nás hodí a je to pak kousek na hranice. Rozhodujeme se tedy o naší první zastávce.

Cestu se stavíme v Jihlavě a nabíráme věci Broňovy holky, která tu byla na koleji a pak jedem na oběd do Měřína. Je tam moc příjemná slečna barmanka a pan vrchní je zpitej jako doga a všech se ptá kam jedou, odkud jedou, a co tam budou dělat a následně jim dáva vcelku užitečný rady na cestu, když se dozvěděl, že jedeme stopem na Slovensko, taky jsme dostali taky několik užitečných rad.

Projíždíme Brnem, Broňa vypráví příhody ze stavby, třeba jak si dali tripa a přišla inspekce, nebo jak se s Ukrajincem prali hákama a on mu s ním natrhl mezinoží….. Vcelku zajímavé příhody. No a než si to stačíme uvědomit, tak jsou čtyři hodiny a Broňa nás vyhazuje v Hulíně, ještě se směje, že díky novému zákonu budou muset město přejmenovat a odjíždí.

Do Bojkovic je to odtud nějakých 60 km, takže pohodička, nejdýl za dvě hodiny tam musíme být. Stopujeme směrem na Zlín a pořád nic, asi po hodině zastaví dva chlápci, jeden z nich je stopař a druhý nějaký architekt, co poslouchá mosambickou hudbu, fakt hustá, něco jako Koyongonda Otis…. Za chvíli jsme ve Zlíně a odtud musíme do Uherského Hradiště, sháním vodu, a vyrážíme najít vhodné místo na stopa; výpadovka vede do ukrutného kopce, stopování nemožné. Šlapeme asi tři kiláky do toho kopce a zkracujem si to lesem. Po výstupu jsme vylezli na druhé straně Zlína, takže pak jsme se museli vrátit kus z toho kopce a to už jsme rezignovali, ještě se mi vybil mobil, takže jsem nemohl zavolat máti. Autobus jede asi za dvě hodiny… Je šest večer a my večeříme kukuřičné krekry se salámem. Jen tak zkouším stopovat a náhodou zastavil mládenec v nadupaným autě, jel jak šílenec, měl nějaký tiky v rukou a pořád říkal jak je to auto hrozný, že to teď vůbec nejede (jel asi stodvacet po okresce). Hlavní bylo, že nás hodil do Uherskýho Hradiště.

Jsme na autobusovým nádraží a okukujem místní holky jak si hrajou s debilama. Autobus jede asi za hodinu a ještě jenom do Uherskýho Brodu, odkud je to do Bojkovic dalších 12 kiláků. Nedá se nic dělat, kouříme a večeříme…. Autobus přijel se zpožděním z Brna a tak příjemně kodrcal, že jsem usnul. Probudil mě až Jirka v Uherským Brodě. Ptáme se kudy do Bojkovic a dovídáme se, že tam jede vlak, píšu na Teletext a vlak jede až za půl druhý hodiny. Milá postarší paní nás odvádí na nádraží a my si kupujeme lístek. Snažím se uplatnit ISIC kartu, ale prý musím mít Junior Pas, který samozřejmě nemám. Vlak naštěstí nebyl moc drahej. Na nádraží čeká spoustu lidí a my si říkáme, jestli taky náhodou nejedou na festival….

SKA Festival

Vlak konečně přijel,v jedenáct večer, v tu pravou chvíli, protože už foukal pěknej vítr a schylovalo se to ke slejváku. Od nádraží je to na festík prej ještě docela kousek. Naproti nám sedí nějací jakoby pankáči, ale děsně pankáče pomlouvají, takže asi nejsou; kteří jedou taky na festík. Jedná se o tlustší holku a dva kluky ze Vsetína. Mysleli si, že na ten festík půjdou s námi, že jako víme kde to je….nakonec nás tam všechny zaved kytarista z Brna, který přijel taky vlakem a na festíku bude hrát. Ti tři pankeři nechtěli platit, stejně jako my a tak jsme tam někudy obešli hlavní vchod a postavili jsme si stany vedle sebe.

Našim přátelům ze Vsetína to trvalo trochu déle, a tak jsme zatím kouřili a pozorovali davy lidí, kteří se pomotávali a pořvávali okolo stanů. Zdálky blikala světla a hrála Ska. Konečně dostavěli ty stany, načež jsme se vypravili na piwko, oni tam měli spoustu známých z celý Moravy, a tak jsme se s Jirkou za chvíli odpojili a šli se podívat na hlavní scénu.

Celý festival se odehrával na statku, hlavní scéna byla v bývalém kravíně, ve předu bylo pódium a na něm to zrovna rozjížděl dredatej černoch. Všichni se kroutili do rytmu, spoustu dredatejch lidiček tam hulilo a pankáči se opíjeli u baru: ten tvořil přístřešek u druhýho kravína, vlastní bar byl postavenej z beden od tankových střel, vlastně tam z nich bylo postavený úplně všechno. Mezi těma dvěma kravínama bylo ohniště a tam hráli bubínkáři.

Kolem půl druhý už začínalo pršet, a tak jsme se vypravili směrem do stanu, začalo opravdu hodně chcát a my jsme ještě chvíli probírali události předešlého dne, pak už jsme nějak nic neříkali a já se zaposlouchal do kap kap klapání dešťových kapek o stan. Najednou se z vedlejšího stanu ozvalo vzdychání, viděli jsme jak tam zalejzají všichni tři; věděl jsem že Jirka ještě nespí, ale nějak nebylo , co k tomu říct. Takže jsem teď vedle kap kap klapání poslouchal ještě ach ach vzdychání až jsem usnul. Když jsem se tak za čtyři hoďky probudil intenzita kapek již byla menší, zato vzdychání pořád neustávalo…..

22.6.2002

Když jsme se ráno probudili, bylo už po dešti a ve stanu bylo dost horko, svítilo slunce, vylezl jsem se stanu a došel jsem si na záchod. Jirka mezitím pořád ještě pochrupoval, za chvíli se taky probudil a šel pro vodu k cisterně, kde okukoval dredatý roštěnky. Já sem si k snídani uvařil polívku a čajík, dali jsme si cigaretku, naši přátelé ze Vsetína si od nás taky vzali cigaretku, a pak jsme polehávali.

Nějakej magor celý ráno vyřvával, asi toho měl v sobě dost, hádal se s nějakym jiným klukem o tom, že mu pochcal stan. Mezitím vylezla z čajovýho stanu, kterej byl hned naproti nám, skupinka dosti nadraných kluků, jeden hrál na takovej dosti podivnej nástroj, podobný houslím, ale vypadalo to spíš jako klacek se strunama. Fousatej zrzek na to vrzal a moc to neuměl, zato ti další na to uměly hrát docela dobře. Vydávalo to takový folkový zvuky, něco jako z Čechomoru. Jeden z tich kluků se oddělil a šel se vymočit ke stromu asi tak dva metry od Jirkovo hlavy. Rozepnul si poklopec a zadíval se na Jirku.

„Není to moc blízko??“

„No, jako je to docela blízko,“ řekl mu na to Jiří.

„No, tak aspoň jsem se zeptal, některý se ani nezeptají, že jo?!“ a poodešel o kousek dál.

Vedle hlavního sálu vařili vegetariánský guláš, šel jsem si ho koupit a vytáhl vařič a uvařil si k němu rejži, Jirka neměl hlad, jenom ochutnal a já sem se děsně přecpal. Pak jsme chvíli relaxovali a vydali jsme se na procházku, šli jsme dolů z kopce, což šlo docela dobře a diskutovali jsme, zda uděláme noční výpravu na blízké pole plné kedlubnů, ředkviček, brambor a jiné zeleniny. Jirka bránil nebohou stařenu, která se o to jistě denodenně stará a věnuje tomu veškerý volný čas. Byl děsnej hic, tak jsem si sundal tričko a spálil si záda. Dole pod kopcem tekl potok, ve kterým jsme se chtěli vykoupat, ale když jsem viděl ten humus ve vodě, rezolutně jsem to odmítl. O kus dál podél potoka bylo jezírko, po bližším prozkoumání jsme zjistili, že to je líheň pulců, s kterýma někdo něco krmí. U blízkého domku byl bazén, ale taky velký pes, takže jsem koupání totálně vzdali a vyškrábali se zpátky nahoru na statek.

Vrátili jsme se tedy nahoru do kempu, po cestě jsme zapomněli natrhat tu zeleninu, takže sešlo ze zeleninovýho salátu, místo toho jsme po skrovnu pojedli chleba ze sýrem a salámem. A jak jsem tak pojídali, přišla kontrola a ptali se, kde že jako máme náramky, který složili jako vstupenky. Samozřejmě že bylo blbý říkat že jsme je ztratili a tak jsme museli přiznat že jsme vůbec neplatili. Dali nám na výběr, že to můžeme jít zaplatit a nebo máme do půl hodiny vypadnout. Napadlo mě přesunout jenom stan jinam ale Jirka byl toho názoru, že je lepší zaplatit, abychom měli větší zážitek

Po jídle jsme se tedy odebrali k hlavnímu vchodu zaplatit. U kasy jsme každej vyndali sto pade, a pak nás odkázali k chlápkovi u kovadliny. Kovář nás měl za úkol označkovat černým páskem s žlutou barvou a kovadlinu měl na zarážení nýtů. Položil jsem ruku na kovadlinu a on se napřáhnul a uhodil, div mi nerozdrtil ruku na sra… a bylo to!

Než jsme se nadáli bylo k večeru a další noc se pomalu začínala rozjíždět. Naši sousedé, co s námi včera přijeli byli už v lepší náladičce, protože celý den popíjeli u baru ve stodole. Po naší večeři jsme s Jirkou vyrazili na scénu obhlídnout situaci, ve chlívě už hrála nějaká menší kapela, jinak se toho moc nedělo. Dali jsme si zálohovaný piwko u baru a postávali jsme na scéně a komentovali dění. Přitom jsme upíjeli jedno piwko za druhým a ostatní okolo taky, a nebo hulili špíčky, který kolem dost zaváněli.

U ohniště uprostřed scény byli zase jako předešlý večer bubínkáři, někdo tam hrál na kytaru a ostatní vyluzovali nejrůznější zvuky, všude zněl takový ten šum jak se všichni přeřvávali. Z chlíva se ozývaly rytmy reggae a houfy lidí proudili tam a ven. Šli jsme dovnitř a chvíli se kroutili do rytmu a pak zase na pivo, a tak pořád dokola, mezi tim jsme vždycky potkali nějaký zajímavý lidičky a tak. V jednu chvíli v průběhu noci se tam objevil pankáč se psem Anabelou, se kterým sem se seznámil nedávno v Nepomuku, Anabela se mu pak ztratila, takže až do rána, kdy ji snad našel se celým areálem rozlýhalo volání Anabéélóó…

Mezitím u čajového stanu probíhalo taky promítání divadla sklep, což bylo fakt hustý a pozorovali jsme to snad dvě hodiny. Vystupovala divadelní jednotka Křeč a pak nějaká básnická industriální skupina, děj se odehrával za totáče, takže verše byli typu zrní, těsnění? Ani to krmení už není!

Celej den nám dělali chutě místní vegetariánský vošouchy, jenomže vždycky když jsme pro ně chtěli zajít, tak zrovna došli a měli pak být až tak za hodinu. Nakonec jsem to fakt vychytal, když tam bylo relativně málo lidí; fronta asi tak o osmi lidech, tak jsem si tam stoupnul odhodlanej ty vošouchy dostat. To sem ještě ale netušil že tam tu frontu budu stát přes hodinu – naštěstí mi Jirka přinesl pivo a vystřídal mě když jsem musel na záchod. Mělo to ale i svý výhody, že z těch osmi lidí čekajících na vošouchy se vytvořila jakás takás komunita a všichni se tam náležitě seznámili. Lidi byli z různejch míst celý republiky a nejlepší byl týpek z Českýho Těšína, tedy Češína, kterej mluvil takovou česko-polskou hatmatilkou. Vošouch byl nakonec výbornej a chutnal i Jirkovi.

23.6.2002

Pak jsme se zase odebrali na zadní scénu, kde se promítalo na plátno Divadlo Sklep, byl to fakt nářez, budovatelský básničky, baletní jednotka Křeč a všechno jak má bejt. Pak jsme se ještě chvíli potloukaly po areálu a asi v jednu jsme zabrousili do Stodoly s hlavní scénou, kde zrovna jamoval dredatej černoch. Chvíli jsme si ulítávali na svižných rytmech saxíku a já se pak už odebral do stanu.

Ráno jsme brzy vstali a snažili se rychle dokopat do Bojkovic na stopa, ale povedlo se nám to až někdy po poledni. Neměli jsme už žádnou vodu, nebylo ani kde se vykoupat a byl strašnej hic, a tak jsme ji pak museli nabrat v Benzině. Pak jsme šli na výjezd na hlavní trasu na Slovensko a tam jsme za mostem stopovali. Zastavil nám nějakej mladej kluk a odvezl nás na hlavní trasu na Starý Hrozenkov. V restauraci na odpočívadle jsem si dali smažáček a pořádně jsme se nadlábli.

Po obědě jsme šli stopovat, ale nějak to nemělo cenu a tak jsme si hodili siestu a natáhli se na lavičkách, spali jsme asi 2 hodiny a pak jsme se už fakt museli někam pohnout. Po chvíli nás vzal Slovák se synem ve starý škodárně 120. Když jsem projížděli kolem hraničního pásma, tak to zahnul někam stranou a vůbec nejel přes přechod, že on to má dovolený nebo co, a na nás se vyserou, takže můj první příjezd na Slovensko byl hned ilegální. No ale aspoň to bylo rychle a bez formalit. Vyhodil nás ve Vážský nížině v Kostolném Zariečim.

Vydali jsme se směrem k Váhu, ten jsme pak přebrodili a utábořili se na druhým břehu na písečný pláži. Uvařili jsme si večeři, udělali oheň a kecali do noci a do ohně přitom házeli škeble, který se válely mezi kameny.

24.6.2002

Ráno jsme vstali časně a proti proudu Váhu jsme šli do Trenčína, mohlo to být takových 10 km, takže se krosny celkem pronesly. Jirka se před Trenčínem vykoupal u jezu, já si to raději nechal ujít, ale voda prej ok. Prolezli jsme Trenčín, a rozhodovali se, zda jít na hrad. Zašli jsme na oběd do takovýho malýho bufíku Tony a dali si pravý slovenský brinzový halušky. Po obědě jsem se rozhodli jít na hrad a zeptali se nějaký barmanky, která nás poslala opačným směrem, takže jsem si hrad pěkně obešli a to ještě všelijakým křovím, lesem a do kopce. No fakt na pohodu. Na hradě to bylo fakt suprový, Jirka dostal taky studentskou slevu na starou JIS kartu.

K večeru jsme vyrazili na stopa a chtěli se dostat nějak jižněji, to už jsme koketovali s myšlenkou, že vyrazíme do Maďarska. Zastavil nám takovej dost podivnej maník s hustlerem, co vypadal, že si ho jede nejspíš vyhonit na chatu. Zval nás tam taky, že prý se tam můžeme umýt v lavoru na zahradě. Zdvořile jsme odmítli s tím, že se potřebujeme dneska dostat co nejdál. Vyhodil nás někde u odbočky na Starý Hrozenkov a jel na tu svou chatu. Za chvíli nás pak nabral nějak jinej chlápek, co nám poradil kemp Zelenou Vodu, že tam je supr koupání a vůbec. Nechali jsme si poradit a šli do kempu, nějak jsme to obešli, tak nás ani nikdo neviděl přijít a dohodli jsme se, že ráno brzo vstanem, aby nás nikdo neviděl ani odejít.

Dali jsme si sprchu a vyrazili omrknout místní slovenský hospy. V baru v kempu měli hnusný, tak jsme se vydali do Nového Města poznat nějakou putiku. Měli tam levný pivo a ještě nám pak s sebou dali lahváče Gambrinus, tak jsem se do kempu domotali někdy před půlnocí už v celkem dobré náladičce.

Kousek od našich stanů hořela fatra a kalili tam nějaký Slováci. Jirka se tam šel na chvíli mrknout a já pak taky přišel. Pořád si z nás dělali prdel, že jsme Čehůni. Slušně jsme s nima zakalili, asi ve tři pak přijeli další dva Slováci z Žiliny a přidali se k naší rozjeté kalbičce, a další Slováci pak přijeli asi v pět ráno, ale to už jsem byl vytuhlej ve stanu. Jirka šel spát někdy v sedm a vstávali jsme ve dvě.

25.6.2002

Koupali jsme se v jezeře, voda je fakt nádherná, pozorovali místní kuničky a cpali se nanukama. Byl ještě červen, tak se tu koupali spíš místní, pár Holanďnů a nějakej ten Geršák. Ve sprchách jsem si nabil mobila a dal jsem si pořádnou očistu. Večer jsme šli zkusit stopovat, ale nikdo nám nestavil, stáli jsme blbě. Jirka přimaloval chodci na značce dýku. Přemístili jsme se asi o 2 km jinam, ale už bylo pozdě a nikdo nestavěl, jenom takový dva divní přičmoudlí Maďaři, či co, ale ty jsme pustili k vodě. Začli jsme stavět stan u pole plnýho chřástalů a slimáků a přišel k nám hlídač objektu opodál a svítil nám na to baterkou a při tom ved takový oplzlý řeči, jak si to rozdával ve trojce na Zelenej Vodě (táhlo mu tak na 60) a jaký jsou Češky a jestli už jsme zbouchli nějakou Slovenku či Maďarku.

26.6.2002

V šest ráno nás vzbudili ti chřástali, tak jsme nezaspali a hned v sedm jsme byli na stopu. Takovej pohodovej podnikatel nás hodil do Hlohovce a tam odsud s takovym přičmoudlym týpkem do Nitry, vyhodil nás na dálničním objezdu a ťapali jsme pěšky do centra na autobus. Nitra nic moc, takový komunistický městečko. Na konci Nitry jsme nakreslili na stopařku komára a už jsme jeli s dalším podnikatelem do Komárna. Varoval nás, ať si dáváme v Maďarsku pozor na věci a na prachy a vůbec nás hodně poučil o místních zvycích.

V Komárnu jsme si ještě koupil slovenský cíčka a vyrazili jsme přes Dunaj do Maďarska. Dunaj je fakt supr, rozděluje tam slovenský Komárno a maďarský Komárom. Tlemili jsme celníkovi když jsme uslyšeli jak mluví a oni nám pak na oplátku kompletně prošácli batohy. V Maďarsku nám pak zastavil Jakobas Zoltán a vyprávěl nám jak taky stopuje, a co víc, dal nám kontakty na nějakou holku v Pešti, kdybychom třeba potřebovali ubytování. Ukázal nám přehradu v Tata a pak nás hodil do Tatabanyi před Intersparema my už celý vyhládlý jsme si tam nakoupili ingredience na výrobu pořádný bagetky, který v Maďarsku vůbec nevedou. Taky jsme si tam koupil maďarskej jelení lůj, už byl fakt potřeba. Seděli jsme před obchoďákem a požírali ty vlastnoručně vyrobený krokodýlí bagety, okus dál zpravoval Jakabos auto a nám se snažil nějakej opilej děda něco vysvětlit ve svý rodný řeči, což jsme moc nepobírali.

Rozloučili jsme se s Jakabosem a vyrazili zase na stopa, celkem brzo nám na výjezdu zastavil boxer v nějakým nabouchaným sporťáku. Jel přímo do Pešti za svojí přítelkyní a vyprávěl nám jak jezdi po Evropě na zápasy. Jel jako prase a říkal že se nebojí, že by každýmu natáh, kdyby měl nějaký proti. Vyhodil nás v  centru dvoumilionovýho města, sedli jsme si na lavičku a kouřili a jedli a pozorovali okolní dění, až nám jako začlo docházet, že nemáme kde spát. Začali jsme hledat koleje, ale ty byly otevřený pro veřejnost až druhý den. Rozhodli jsme se použít kontakt od Zoltána a sháněli jsme telefonní budku na zavolání. Potkalijsme boxera s přítelkyní, tak tam zavolal, ale ta holka je prý na dovolený. Napsali jsme tedy Jakabosovi a on nám poslal další tři čísla. Jeden kluk byl ve Slovinsku, někdo na Balatonu a poslední telefonát zvedla holka, která se jenom zeptala „Who are you?“ a odpověď, že stopaři z Čech pro ní byla dostačující a po zjištění naší neschopnosti orientovat se v maďarských názvech ulic si nás za chvíli přišla vyzvednout. Jmenovala se Isabela.

Sama ale nevěděla kde nás ubytovat, protože její domácí je nějaká nervní. Zavolala tedy pak svým známým z Budy a jely jsme tam nočníma tramvajema. Byla to bomba, taková noční projížďka městem. Isabely známí byl kluk a holka, který spolu žili na předměstí v takovým super bytě, koukli se na nás a první bylo jestli se nechceme vysprchovat. Po sprše jsme se pak rozloučili s Isabelou a kecali jsme o našich plánech. Nakonec když už jsme byli hodně unavení, tak nám rozložili gauč.

27.6.2002

Ráno jsme vstali kolem deváté a už na nás čekala snídaně, pravá typická maďarská, nějaký pirožky a takový věci. Sbalili jsme si věci a dostali instrukce k prohlídce města, nechali jsme si u nich bágly a vyrazili na prohlídku města. Buda i Pešť jsou fakt suprový, jenom bylo málo času. Ve čtyři jsme museli zpátky pro batohy a Roland nám ještě dal karton na stopařku Balaton. MHD jsme dojeli na konec Budy a stopovali vedle nějakých Slovinců, kteří také mířili na Balaton. Šel jsem na záchod na benzínu a pak jsme žrali pirožky, který jsme dostali na cestu.

Zastavil nám pár v červeným sporťáku a ještě na nás museli troubit, protože jsme si jich nevšimli, nevypadalo to tam moc nadějně. Celou cestu jsme prospali a pak nás vyhodili v Balatonalmádi na severním Balatonu. Byla tam hnusná placená pláž a všude jenom šutry a rákosí, takže jsme se nakonec v Balatonu ani nevykoupali.

Na bezince jsme si koupili plechovku piva a seděli pod lampou, pozorovali noční můry a kecali a pili to pivo. Psal Fiky, že jedou do Buzic, tak jsem to Jirkovi navrhnul, jestli nechce jet do Buzic na hasičskou zábavu. Byl čtvrtek, tak bysme to mohli do soboty mohli stihnout.

28.6.2002

Ráno jsme vstali brzo a chtěli rychle dojet do těch Buzic. Několik hodin jsme se tam motali po městě, než jsme vůbec našli správný výjezd na Vesprén a když jsme ho konečně našli tak jsme dalších pár hodin strávili stopováním. Nikdo moc nebral, až někdy hodně po poledni nás vzal děda do Vespénu. Tam nás chytnul pěknej slejvák a tak jsme město přejeli busem a chtěli jít na vlak, ale byl drahej a jel až dlouho. Šli jsme teda zase na stopa a za chíli nás vzal takovej mladší typ do Györu, kde jsme stihli akorát poslední vlak do Bratislavi. Jel něco po osmý a až do Brna by nás to vyšlo něco kolem 2000,-, tak jsme si koupili lístek jenom na hranice, s tím, že si tam pak koupíme lístek sál za slovenský peníze. Nikdo po nás nic nechtěl a průvodčí přišla až před Bratislavou, ale nerozuměla co je napsáno na lístku, tak nás nechala. Jenom kroutila hlavou nad tím, co jsou Maďarové zač. V Bratislavě jsem vyběhnul a koupil za 150,- slovenských korun lístek do Brna. Takže pohoda a jeli jsme na konec až do Čech. Vlak byl plnej lidí, co jeli na nějakou techno párty. V brně jsme byli po půlnoci a jeli jsme se vyspat k dálnici na Prahu. Noční šalina byla plná neuvěřitelných roštěnek, co se vraceli z kalby domů.

29.6.2002

Tak je sobota, máme to do cíle nějakejch 300 km, tak jsme to celkem zvládli, prvním stopem do Humpolce a odtud přes Tábor a Písek do Blatný jsme jeli dalšíma devíti autama, v sobotu je to se stopem v Čechách holt na nic. Do Buzic jsme přijeli dřív než Fiky a ostatní a pak už se jenom kalilo, což ale už nespadá do tohohle cestopisu. Snad jenom dodat, že do Plzně jsme přijeli druhý den po poledni, jediným autem.

Vložit komentář