Litva 2001

1. Poodjezd

Bylo úterní ráno, schylovalo se ke konci července a byl to velmi teplý a slunečný letní den. Martin na mě ráno počkal před školou a jeli jsme nakupovat některé nezbytné věci pro naši výpravu. Odjezd jsme plánovali asi tak okolo desáté. Jeli jsme šestnáctkou do centra a pomalu jsme šli přes náměstí Republiky do Kauflandu. Náměstí bylo plné života a shonu. V Kauflandu tolik lidí nebylo, na velké nákupy bylo moc brzo. V trafice jsem si koupil dvě krabičky cigaret a jednu jsem hned rozbalil, abych si mohl zapálit. V Kauflandu jsme vybrali celkem pěkný a především levný stan. Na zpáteční cestě přes náměstí mi napadlo, že bych si ještě mohl koupit nové sandály na cestu a tak jsme zašli do Hudy sportu a já si vybral úplně ty nejskvělejší sandály jaké jsem kdy viděl. Jenže neměly moje číslo a já si musel koupit jiný. Jeli jsme zpátky na Doubravku a já letěl do Centrumu nakoupit si jídlo na cestu. Říkal jsem si, že ho potřebovat nebudu, a že ho seženu vždycky. Koupil jsem si jenom pár čínských nudliček, chalvu, rýži ve varných sáčcích a pár tatranek. S krosnou a subwoofrem jsem šel pro Martina a šli jsme na Rokycanskou třídu na stopa. Sotva jme tam dorazili, přišel si Marek pro klíče a subwoofer.

Martin měl vyrobenou stopařku, na kterou byl opravdu pyšný a nerad mi ji půjčoval. Byla foliová a ve třech sloupcích tam byla písmena celé abecedy, takže jsme je mohli libovolně prohazovat podle místa kam jedem. Pod záminkou, že „se na ní jen podívám“ mi tuto věc dal nedůvěřivě do rukou. V horní části byla písmenka PHA a pod nimi usměvavé sluníčko. Jak prohlásil Martin, začal jsem s ní nesmyslně mávat na auta, která projížděla okolo. Vzhledem k mému usilovnému snažení nám zastavilo auto. Postarší pán nás svezl do Prahy. Celou cestu poslouchal žurnál o nadýmání. Cesta ubíhala celkem dobře.

V Praze nám trvalo asi hodinu, možná dýl než jsme se dohrabali na výpadovku na Hradec Králové. V Hradci jsme přejeli na černo trolejbusem k nádraží, kde jsme u stánku nakoupili pár poživatin a chlast na cestu. Utratili jsme poslední český peníze. Z Hradce jsme dojeli do Vamberka, menšího severočeskýho městečka, kde projíždělo asi tak jedno auto za hodinu. Už jsem se vzdal nadějí, že něco stopnem a začal jsem hledat vhodný plácek, kde by se dal postavit náš stan. Z týhletý situace už jsem byl celý zoufalý, Martin však nepřestával doufat, ve chvíli kdy já začínal zoufat.

K našemu štěstí, právě ve chvíli, kdy se začínalo smrákat, zastavil pán v oktávce. Martina jsem nechal jít si sednout dopředu a já si vlezl dozadu k jezevčíkovi. Byl to podnikatel z Ostravy, kam už jsem ani nedoufal, že se dostaneme. Strašně zajímavě nám vyprávěl o okolních památkách, dalo by se říct, že všechno znal a všude byl a po cestě nám ukazoval všemožný věci. Fakt zajímavý člověk s dobrými názory, i když Martina zrovna moc nezaujal; když jsme vystoupili, tak prohlásil, že to byl zasranej kapitalista… Mě se jeho průpovídky líbili, a některý jeho názory mi fakt oslovili. Říkal že není žádné české kapitál, ale prostě jenom světové kapitál, no rozhodně to nebyl moc velký vlastenec, a tak říkal že je vlastně jedno komu patří třeba Opavia, ale hlavní je, že je v Čechách a tudíž ty prachy z tohoto koncernu se budou točit tady. Stejně bych ale řekl, že si na tom někdo docela slušně namastí kapsu….

Cestou nám navrhnul, že jestli třeba nechceme spát pod stanem, jelikož to vypadá, že tahle noc bude dosti deštivá, je tu možnost, abychom spali na vysokoškolských kolejích v Ostravě. Tenhleten nápad se nám dost líbil a tak jsme se nechali vysadit na kraji Ostravy u kolejí Vysoké školy báňské. To bylo asi deset hodin, tam jako v pytli a docela obstojně pršelo. Poděkovali jsme a rozloučili se.

Po notné chvíli hledání jediného otevřeného vchodu v složitém komplexu budov a chodeb spojujícím příšerné panelákové budovy, jsme objevili recepci. Jeden student zrovna platil na noc, vrátné dal kilo a odštrádoval si to výtahem někam nahoru. S Martinem jsme spočítali naše peníze a ať jsme dělali co jsme dělali, napočítali jsme jenom 120 korun. Našel jsem ještě dvě stravenky a tak jsme si od vrátný zjistili číslo pokoje toho študentíka a vydali se za ním v naději, že nám ty stravenky rozmění na peníze. Výtah nás vyvezl do šestého patra a ten kluk mi pak bez problémů dal osm pětek za ty dvě stravenky. S radostí jsme šli zaplatit za vrátnou, jenže když jsme platili tak se profláklo, že nejsme studenti Vysoký školy báňský a tak že musíme každý zaplatit dvě kila. Vrátná ale byla shovívavá a jenom řekla:„ No tak já vám to nechám za tich sto korun, ale nesmíte to nikomu říkat….“ Bylo hodná a pak po nás chtěla adresu školy a to se profláklo, že nejsme ani universitní studenti. „Ale tak to by bylo za tři sta čtyřicet, pánové…“ Rozpačitě jsme se na ni podívali a ona řekla:„Ale opravdu to nesmíte nikde říct a ráno se s nikým nebavit a odejít brzo a já vám to dám za tich sto korun..“ Byli jsme celí šťastný bez sebe a jeli zas tím výtahem nahoru, asi do pátýho patra. Na pokoji byly čtyři postele, rádio a každý dva pokoje měli společnou sprchu. K večeři jsem si dal tatranku a nějaký Martinovo kompot a šel spát. Martin ještě psal svůj cestovatelský deník, poslouchal jsem rozhlas a usnul.

2. Ostrava

Ve středu jsme se probrali a venku opravdu mohutně pršelo, nejradši bych celý den jenom ležel v tý posteli, pil čaj a sledoval jak venku prší. Bylo mi blbě, včera jsem pěkně nastyd a sobotní párty si taky vybrala svý. Dali jsme si sprchu a vyklidili pokoj. Dole v recepci už byla nějaká úplně jiná paní, vrátili jsme klíč od pokoje. Martin si ještě cosi připevňoval k batohu a já zatím vyšel do deště a zapálil si cigaretu. Vzal jsem si bundu s kapucou, krosna za chvíli promokla a byla teď ještě tak dvakrát těžší než normálně. Voda mi prosakávala skrz podrážky na chodidla, takže jsem měl v botách příjemný vlhko.

Po různu pěšky a autobusem jsme se dostali na dálnicí, přímo prostřed města, vybrali jsme si pěknou autobusovou zastávku, kde se v případě potřeby dalo schovat před deštěm a začali stopovat. Zhruba po pěti minutách se asi tak sto metrů před námi stala pořádná dopravní nehoda a za chvíli všude stáli auta v kolonách. Šance že nám někdo zastaví byla mizivá; vlastně stáli všichni a celý provoz se úplně zastavil. Po půl hodině nám došlo, že tenhle stav asi nějakou dobu potrvá a jiným autobusem jsme se dostali na konec města na výpadovku na Havířov. Asi po hodině nám zastavuje další hustej člověk. Byl to Slovák a tak trochu komunista a šílenej podnikatel. Měl skvělý názory, načež s Martinem zabředli do dlouhosáhlé diskuse. Odvezl nás do Českýho Těšína. (V Polsku se to jmenuje Češín – spojení ČEeský těŠÍN) s Martinem jsme vedli diskusi o celosvětovým míru a podobných záležitostech a zašli si do hospody, já na polívku a oba na pivo. Byla tam fakt pěkná a milá sevírka a strašně krásně se na nás usmívala. Volala mi máti a tak jsem jí sdělil, že se mám dobře a všechno probíhá ok.

Z hospody jsme se odebrali směrem k celnici, kde jsme posléze zjistili, že není pro pěší. Bylo poledne. Navrhl jsem, že si sedneme k nějakému týrákovi, ale bral jenom jednoho, tak jsem nased a řek Martinovi, aby nased do toho dalšího, že sejdem za hranicí. Ztratil jsem Martina! Ten týrák, u kterého jsem seděl, by nás odvezl až někam do Czestochowy. Teď byly tři hodiny já jsem v tom hnusným ponurým dni seděl za hranicí, v úpatí kopce a čuměl na polský auta, který mě míjela. Ve čtyři hodiny jsem začal jen tak z dlouhý chvíle stopovat, že pojedu napřed a nebo třeba rovnou do Litvy. Asi po pátý hodině mi zastavil kluk a holka z Deutchlandu. Jeli z Maďarska od příbuzných a předtím byli v Chorvatsku. Měli takovou tu starou dodávku VW a byla úplně narvaná vším možným od mořských ježků počínaje přes kokosový ořechy až po spodní prádlo tý slečny, který viselo na šňůře natažený napříč autem. Ptali se mě kam jedu a tak jsem jim říkal o Martinovi a o Litvě a oni že jedou do Polska za příbuznýma, že pojedou přes půl Polska, ale bohužel ne mým směrem. Pak nějak došlo téma ke konverzaci a já jsem usnul. Za chvíli mě vyhodili v Žory, za chvíli jsem stopnul postaršího pána, který jel až do Katowic, ale už bylo pozdě a já na noc nechtěl být ve velkým městě tak jsem se nechal vyhodit v Mikulowě.

Mikulow, je takový miniměsto a ten pán mi pomohl najít směnárnu a ještě mi chtěl hledat hotel na noc, což jsem s díky odmítl. Rozměnil jsem si dvacet Marek a šel si koupit něco jako Diska, s tím rozdílem, že dvakrát dražší, k večeři. Lidi se po mě nepříjemně dívají a vypadají jako by mě chtěli přepadnout. Měl jsem docela strach. Najednou zazvonil telefon, rozhoduji se jestli to mám zvednout nebo ne?!?! Ok. Je to Martin a je v Češíně. Dáváme si sraz zítra v Osvětimi. Je 19.45. Jdu na stopa na Osvětim, ale zdá se, že už nikdo nezastaví. Opodál je pěkné křoví, vyrážím se ubytovat. Jsem zpocený jako prase a stavím stan, abych zjistil, že je úplně na hovno. Vešel jsem se tam jenom já a nacpat do něj ještě bágl byla docela fraška. Uvařil jsem si čaj a nudličky, dal si ty Diska a zapálil cigaretu, ležel jsem na půl ve stanu a přemítal, jak se teď asi má Martin. Něco mě hrozně kouslo a bolí to jako pes (až ráno jsem zjistil, že stan byl postavený přímo na mraveništi rezavých mravenců, nu což aspoň měli v noci sucho…) Doufám, že mě nikdo nepřepadne, ale neměl bych být vidět, křoví u silnice stan dobře ukrývá. Po silnici jezdí jedno auto za druhým…

3. Osvětim

Přesně podle mého očekávání celou noc „chcalo jako z konve“, náš velmi kvalitní stan promokl asi po dvou hodinách a celá soustava stan-spacák získala vzdušnou vlhkost asi tak 200%. No bylo mi docela vlhko, ale ráno jsem se probudil celkem v pohodě a po noční vodní smršti i svěží, takže jsem hned okolo sedmý ráno sbalil stan a vyrazil na stopa do Tychy. Ochotný mladý japík mi zavezl na kolodwor, tedy dworec autobusowy. Systém polských jízdních řádů je naprosto nepochopitelný, takže jsem vyrazil opět na stopa, což se ukázalo jako totální blbost, takže jsem našel nějakou zastávku odkud jel autobus do Osvětimi a zeptal jsem se na spoj lidí stojících na zastávce.

Za chvíli už jsem seděl v autobusu směr Osvětim a prohlížel si vesnické kostely, které jsme míjeli, a které byly postavené v moderním slohu. Po cestě jsem zahlédl pár techno-lidiček a na pár zastávkách byla v celku zajímavá reklama: „Szukasz radio? Kup si telefon!“ Teď už aspoň vím, co je to šukat! Koupil jsem si taky první polské cigarety – Partnery za 4 Zł, ale nic moc.

V 10.45 jsem dorazil do Oświęćymi, kde jsem už před vchodem potkal Mártyho. Po krátké výměně zážitků z předešlé noci jsme vyrazili dovnitř. Hodná paní pošťačka nám dovolila uskladnit si bagáž u ní za přepážkou, takže jsme se mohli v klídku vydat do útrob koncentračního tábora. Vstup byl zdarma, příplatek byl pouze za průvodce. Připojili jsme se k nějaké anglicky mluvící skupině, ale když jsem šel na záchod a pak se vrátil, průvodkyně mi vyhnala s tím, že nepatřím k jejich skupině. Márty ještě chvíli zůstal a pak dal taky přednost individuální prohlídce – působí to pak emotivněji. To, co je tam k vidění je fakt vostrý a s Mártym jsme se shodli na tom, že by to každý¨měl vidět na vlastní oči. Je to fakt hnus, co se tam dělo. Koncentrační tábor Auschwitz rozhodně nic příjemného nebyl=> krematorium na spalování mrtvol udušených v plynu, zeď na odstřelování vězňů, vitríny s vlasy, brýlemi, kufry atd.

Udělal jsem několik fotek a snažil se přitom polapit na fotky pochmurnou atmosféru tábora, což šlo celkem dobře protože pršelo a bylo mlhavo, ostatně jak říkala průvodkyně, počasí, kvůli kterému si mimo jiné právě Osvětim nacisti vybrali.

Po prohlídce jsem dal přednost cigaretě a hamburgeru, zatímco Márty se hnal ještě do Birkenau, asi 4 km vzdáleného tábora, zřízeného v době, kdy Auschwitz přestal kapacitně vyhovovat, pro sto tisíc lidí. Na to už jsem fakt neměl. Po krušné noci, krušné pro oči vidění… Radši jsem zůstal před muzeem a zaobíral se myšlenkami na jiné příjemné věci a pozoroval při tom, jak se dva Poláci snaží sbalit Polko-Němku. Martin se vrátil asi za tři hodinky, no taky už měl načas, byl jsem už celý nervózní ohledně našeho časového rozvrhu cesty.

Po krátké diskusi jsme se rozhodli změnit směr cesty a místo na Krakow, což nebylo naším směrem a zbytečně by nás to v tuhle chvíli zdrželo jsme vyrazili směrem Tychy, městečko směrem na Birkenau, takže jsem tam mohli jet vlastně oba rovnou. Na výpadovce na Katowice jsme tedy stopovali na Tychy, Márty přitom žvýkal odporný suchý čínský nudle. Projel okolo nás mladý pár v dodávce a mávali na nás jako že nemají místo; po chvíli se dodávka vrátila a sdělili nám, že jestli chceme, můžeme si vlézt dozadu do nákladního prostoru. My na to OK, takže se za námi zavřeli dveře dodávky a byla TMA, podařilo se mi nahmatat vypínač, tak jsme na sebe aspoň viděli a jeli jsme neznámo kam.

Lehce dezorientované nás vyhodili v Tychy. Pak už šlo všechno hladce, uprostřed frekventované aglomerace jsme stopovali směrem Czestochowa. Asi po třech hodinách nám zastavil pan doktor ve sporťáku, a že nás teda jako hodí do Czestochowy. Cestou jsme probírali všemožné věci a ta utekla velmi rychle, protože ručička tachometru za celou cestu neklesla po 160 km/h., jak bylo ale auto rychlé, tak bylo malé, takže se mi po cestě důkladně odkrvili nohy.

V Czsestochowě jsme udělali menší nákup nezbytného jídla, každý poněkud nesourodého složení; Márty si koupil chleba a čokoládu a já rajče, okurku, banány a nanuka a to vše za solidní středo-polské ceny. Hodlal jsem si k večeři připravit kus-kus, ale vzhledem k následujícím událostem jsem se k tomu nedostal.

Asi po půl hodině stopování v šeru a lehkém dešti jsme stopli pana business- mana z Gdyni. Byl celkem v pohodě a byl to takový půl komunista a půl kapitalista, měl fakt dobrý názory a co bylo nejpřednější, uměl výborně anglicky. Původním záměrem bylo, že nás hodí kamsi pře Łodż, ale když jsme zjistili, že nás může hodit až do Gdańsku, což bylo sice trochu z ruky, ale lákala nás vidina moře a  posunulo by nás to o hodnotný kus na sever, rozhodli jsme se jet s ním až do tohoto přímořského městečka.

Měl mít ještě meeting v Kaliszi ohledně kuřecí farmy a měl asi pětihodinový skluz, načež projel trochu drsněji křižovatku, takže nás chytli fízli, ale on je nějak ukecal a pak se jich ptal na cestu a oni mu (debilové) blbě poradili, takže jsme si ještě zajeli. Mezitím, co si vyřizoval svoje věci, s Mártym jsme rozebírali mobily a romantiku a romantiku a mobily…. no bylo to v pohodičce. Pak už jsme vyrazili na sever a jak jsme se vzdalovali od naší rodné země, měnil se i ráz krajiny, byla to pořád větší a větší placka; vypadalo to jako něco mezi Chorvatskem a našinou, domy byly bez omítky a tak. Okolo 3 h ranní, kdy už Martin dávno spal a pan z Gdyni řídil ostošest jsem usnul i já.

4. Gdańsk

Kolem 4 h ranní nás pán z Gdyni vyhodil v triglomeraci Gdyňa-Sopot-Gdaňsk, přesně uprostřed, v letovisku zvaném Sopot. Poděkovali jsme mu a popřáli dobrou noc, on nám také a hezký zbytek výletu. Jsme na kraji borovicového hájku, podobného jako jsou v Chorvatsku, a od něj vane svěží mořský vánek, je poměrně teplo a my sestupujeme směrem k moři za jeho vůní. Vybalujeme spacák a já fotím naprosto úchvatný východ slunce, pak jdu spát. Márty se zdraví s mořem a záhy mě následuje.

5.00. 6.00. 7.00 Pes. Slunce. Tři kluci. Slunce. Rackové. Vlny. Postupně každá z těchto věcí přispěla k mému probuzení. Ve spacáku začíná být na ranním slunci poněkud nepříjemno a já mžourám na obličeje tří Poláků, na kterých je zjevně vidět množství vypitého alkoholu.

„English, are you english??“ Ptá se jeden z nich…

„Ehm, what, no ehm we are from Czech.. .. Czezska!“

„Perďole, le to su z Czezska“ odpověděl jednomu z nich. „Kurwa“!

„Czeszka, Czezska“.

„Oni iśou z Katowic, They’re from Katowic a ja śem iz Sopotu“.

„No my sme z Plzně – piwo.. we are from Pilsen like the beer“!

Na tohle reagovali každý po svém, ale dohromady to všichni komentovali slovy kurwa a perďole, jejich angličtina nebyla nijak zvlášť výborná a navíc vypadali vcelku agresivně, něco mezi pankáčema a skinhedama.

„Wodka! Pyjete wodka! Na napij se!“, nabízel mi Jurek trochu křišťálové

tekutiny, kterou pohupoval v ruce a klátil se při tom v podřepu ze strany na stranu.

„Ne díky, máme vlastní“, ale přesto jsem se trochu napil, abych neurazil.

„My sme przyjeli na OI koncert – Oi koncert – do Sopotu, kery je v Subotu“.

„Are you skins? Or what are you when do you listen to Oi?“ položil poněkud nevhodně svoji otázku Márty.

„Kurwa, skins, my němame rady skinheady!“

Po nějaké chvíli se nám dostalo vysvětlení, že oni jsou praví pankáči, co poslouchají OI! a se skutečnýma skinhedama nemají nic co společnýho. Nejstarší z nich, měl glády a vypadal nejvíc jako skin, pracoval někde v dole v Katowicích, druzí dva byli mladší a o to víc byla pochybná jejich existence.

„A vy izte skini?“

„No my ani nejsme skini, a nemáme je rádi, ale myslíme si, že Oi poslouchají skini“, snažili jsme se obhájit naše názory.

A ty, ty si punk!!“, říkal Mártymu ten v tich gládách.

„No to nejde takhle říct, ale poslouchám to.“

„Taky slucham punk!“

„A co ty sluchasz?“, obrátil se ke mně.

„Rock, techno a funky!“

„Tak zjutra, v Subotu, tu na Sopotu bude velika party, techno, rock, punk, Oi!, no vszecko tam budę! Toż, pryzjdete?”

„Hmm, no díky za pozvání ale my musíme jet dál, my jedeme do Litvy.“

Přímo před našimi zraky nám čorli naší flašku wodky a zmizeli i s ní, takže od nich byl pokoj, aspoň na chvíli, takže jsem s Mártym vyrazili na zasloužené osvěžení a očistu zubů, těla i duše do moře, bylo teplé, slané a příjemné. Po zbytek dopoledne jsem se koupali v moři a váleli na pláži, která se postupně začala plnit lidmi, takže jsem si zapakovali bágly.

polednem jsem vyrazil pro vodu k (ne)daleké restauraci. Čím víc jsem se k ní přibližoval, tím větší jsem měl pocit, že je dál, zdála se být jako nedosáhnutelná fatamorgana a já se za ní plahočil po pláži v úporném poledním slunci. „Could you give me some water?“, servírky se po sobě jenom podívali a natočili mi plnou láhev vody. V jednom z křesílek pod přístřeškem z palmového listí seděla úžasná roštěnka, jen tak po mě znuděně hodila oko a dál se věnovala polední siestě.

S Mártym jsme si k obědu uvařili čínské nudličky za překvapených pohledů zvědavých turistů. Po obědě jsme oba zaslouženě usnuli. Chudák Martin se připálil tak, že když jsme opouštěli pláž, byl rudy jako rak.

Po probuzení a poté co si i Martin sbalil věci jsme vyrazili na stopa směr Gdaňsk, což bylo ale nemožné, a tak jsme dojeli autobusem č. S na konec města, kde ovšem začínalo předměstí Gdaňsku, ale aspoň to vypadalo dobře na stopování. Po cestě jsme viděli spoustu pěkných holek!

Na konci Sopotu nám zastavila mladá pohledná slečna, prostě počonka, jak se zde říká roštěnkám and she spoke English, takže nám vyprávěla, že je na mateřský a pak chce jít studovat východní medicínu a právě teď že se věnuje meditacím a buddhismu. No prostě výborná slečna. Vyhodila nás přímo v centru Gdaňsku, což je, jak jsme později zjistili, město počonek, festivalů, jarmarků, pohody a vůbec všeho pozitivního. O jsme město ještě neznali, ale působilo nádherně a starobyle s dominantou obrovské katedrály uprostřed města.

Jakkoli jsem si mohl ztěžovat na nedostatek krásných holek v Polsku, připadlo, že v právě v Gdaňsku jsou koncentrovány všechny počonky z celého Polska; dokonce to vypadalo, že jsou tu jenom samý počonky, ale teď už samozřejmě vím, že to není pravda – viděl jsem dvě na první pohled ne právě hezké holky! Jak jsme tak procházeli město a okukovali místní skvosty, připadlo mi blbý nezůstat tu na noc a vidět noční život.

Nakoupili jsem se nějaký jídlo a pohledy a na lavičce jsem je popsali cestovatelskými zážitky. Dostal jsem prima nápad, a sice jet do Gdaňsku na podzim, sehnat si tu ubytování a poznat zdejší noční život. Domluvil jsem se s nějakým klukem z Varšavy a on mi doprovodil do turistického centra, kde jsem dostal tel. č. na dva motely.

Martin mezitím dopsal pohledy a vyrazili jsme na stopíka. Přecházíme náměstí Dlugi Targ a loučíme se s městem. Na konci náměstí hraje kozák na loutnu.

„Hele, to je hustý!“

„Jo to si musím vyfotit“, reagoval Martin.

„To je úplně super město, že jo? Co kdybychom tu zůstali přes noc?“

„A jako zítra ráno vyrazit na stopa?“

„Jo! Dneska je páteční noc a ta tady bude velká!!“

„Hm, tak OK“, podařilo se mi Mártyho k mému úžasu přemluvit.

Podmínkou ovšem bylo, že seženu levný ubytování, tak jsem se do toho pustil. Vyrazil jsem za těma klukama z Waršavy, jestli o něčem neví, nebo jestli by nám nemohli aspoň schovat bágly na noc.

„But wee aare heere in the hootel as well!“, odpovídá na to jeden z nich velmi znuděnou angličtinou.

Zbývá už jen jediná možnost a to spát v noci v hotelu. Začal jsem zmateně a nesystematicky běhat po městě a ptát se všemožných lidí na ubytování. Nakonec mi číšník v restauraci, kde jsem byl předtím na kafi, poradil jeden motel, který se údajně nacházel nedaleko odsud. Po chvilkovém hledání jsem zjistil, že mají teda jako plno.

„But we really need something for tonight, becouse tomorrow we are leaving!“

„It is not possible!“ odmítla recepční striktně.

„Please and don’t you know about something?“

„Well there’s a man who wants somebody to his room for this night“, sdělila jen tak mimochodem po další chvilce přemlouvání, „but you must speak to him first!“

No tak co se dá dělat, vyběhl jsem do prvního patra a zaklepal na pokoj č. 13, ale man tam nebyl, vrátil jsem se dolů a řekl to recepční a dovolil se jí, jestli si k ní můžeme dát bágly, než se man vrátí. Skočil jsem pro Martina, který zatím čekal na náměstí a šli jsme do hotelu, dali si věci k recepční a šli se trochu upravit a převlíct do umýváren. Trvalo to vcelku dlouho, ale zvládli jsme to. Když jsem přišli zpět k recepční, sdělila nám: „The man is back to his room“. A taky dodala, že man nás chce oba dva a chtěla zaplatiti 35 Zł, ale my jsme ji řekli, že tolik nemáme, tak to nechala na 30 Zł.

A pak rychle nahoru do pokoje č. 13 seznámit se with the man. Byl děsně v pohodě a hned jsme s ním zapředli rozhovor o cestování. Večer jsme si chtěli hrát na Angličany a s Frederikem jsme ani nemuseli.

Frederik je Švéd, je mu 27, vyrábí vlaky, pracuje přesčasy, aby mohl cestovat (vlakem). Právě přijel z Maďarska a Slovenska, stavil se v Krakowě a v Gdaňsku se zdrží tak jako my jednu noc, protože příští den hodlá nasednou na trajekt domů. Věděl naprosto všechno, co se týče piva a taky ho velmi rád pil. Jak se ukázalo, pronajal si pokoj pro osm lidí a nechtělo se mu samotnému to celý platit.

Po krátkém rozhovoru jsme se skočili osprchnout, dali si lehkou večeři, a poté jsme všichni tři vyrazili do města vstříc nočnímu ruchu. Jen tak jsme procházeli nočními ulicemi, podél Dlugiho Targu jsme došli průchodem na nábřeží do přístavu, vlastně to byl jakýsi průplav, přes něj most a na vzniklém ostrově pokračovalo město tak, že nebylo vidět na širé moře.

Po nějaké chvíli jsme došli na lavičku na Targu a dál v angličtině vesele probírali cestování a počonky, které nás míjeli. S Mártym jsme si otevřeli víno ze Dvora Králové a Fred si skočil do protější hospody pro pivo. Najednou nám do konverzace vtrhly tři počonky a začaly si s námi povídat.

„Hello, where R U from?“, zeptala se nejúžasnějším hlasem blonďatá dívka ladných boků.

„Actually, two of us are from Czech republic and the other one is from Sweden,“ prohodil Márty a zahleděl se na ní.

„So you are from Sweden and they’re from Czech?“

„No, we two are from Czech and he is from Sweden,“ ukázal jsem na Freda,

“what is your name?“

„My name is Ewa. And yours?“

„I’m Jan!…. I’m Martin…… .. and I’m Frederik”, “And we are Berenika and Marcía,” přidali se druhé dvě dívky, které zatím jen sledovaly rozhovor.

„Nice to meet you … . . . Nice too meet You!”

„Jsme z Waršavy a jsme tady na letní škole na španělštině, a dneska je naše

předposlední noc, tak jsme utekli z internátu… a hodláme si ji pořádně užít před odjezdem,“ vysvětlovala Ewa, zatímco druhé dvě dívky si něco povídali polsky.

Jak se ukázalo, tak utekly z kolejí a hodlaly se vrátit až ráno, tedy kalit celou noc, protože na návrat zpátky bylo už stejně pozdě, protože byly zavřený a otvírali je až v šest ráno. S Fredem nás napadla skvělá myšlenka: tolik volných postelí na pokoji, tak proč to nevyužít. Berenika byla tancechtivá slečinka s výraznými a svůdnými křivkami, modrýma očima a tmavými vlasy, pro mě jako dělaná. Jak se ukázalo, Ewa měla sklony k anarchismu a Márty se do ní během chvilky zamiloval a Marcía, rovněž pohledná mladá slečna zbyla pro Freda.

Domlouvali jsme se že vyrazíme do nějakého klubíku, kde se dá tancovat, jelikož jsem neměl už ani vindru a noc byla ještě mladá, vyrazil jsem někam rozměnit peníze. Problém byl, že všechny směnárny už byly zavřený. Po půl hodině lítání po městě a prolejzání restaurací, kde si účtovali nechutnej kurz, mě napadlo zajít za naší milou paní recepční, která mi bez problémů rozměnila 20 DM. Vrátil jsem se k lavičce na promenádě, Martin byl zapleten do rozsáhlýho hovoru o anarchismu s Ewou, domlouvali se, že spolu pojedou na podzim na Měnový fond do Prahy.

Vyrazili jsme na diskotéku, která ovšem byla s běžnou diskárnou nesrovnatelná. Byl to music-internet Club jménem Rudy Kot a vůbec to nebyla diskotéka. Parket byl plnej místních pankáčů a anarchánů, rockerů a jim podobných. Holky vyrazili tancovat s jejich novou kamarádkou Ewelinou a my tři jsme šli na pivo. Po víně z Hradce už jsme byli Martin i já celkem dost v lihu a Martin začínal být pořádně odbržděnej.

Ewa slavila tu noc narozeniny a to byl, jak se ukázalo, důvod proč opustili internát a proč se s námi seznámili. Chtěla koupit šampaňský a tak jsem se nabíd, že jí ho koupím a Ewa z toho byla taky správně odbržděná. Právě jí bylo jí 17 let. Řekla barmance o šampáňo a já jí řekl, jestli si ho nechce nalít sama. Bum a začalo se rozlévat; Ewě to moc nešlo, tak jsem musel převzít iniciativu do vlastních rukou a nakonec to stejně dokončila barmanka. Ewa pronesla přípitek a všichni jsme se shodli na tom, že sedmnáctka je nejlepší věk. Začali jsme se všichin objímat a chtěli jsme vyrazit na parket a pořádně to tam rozjet.

„It is our teacher!“, řekla najedou Ewa, načež se všechny tři zvedly a odešly pryč s učitelkou.

„Co to bylo?“, zeptal se Fred.

„To byla jejich učitelka španělštiny a ony museli jít na intr“, sdělil sem mu.

„I can’t believe in!“

„Shit teacher“

„Yeah, yeah shit teacher!“

„I hate teachers!“

„Hmm me too, nechápu jak si vůbec můžou něco takovýho dovolit…“

„Stupid fuckin’ shit teacher!“,přidal se Martin.

Martina to krapet vzalo a začal nadávat na svět a taky říkal něco o tom jak je posranej. A všichni tři jsme přemýšleli nad tím, co se vlastně před chvílí stalo a řešili jsme to. Vypadalo už to totálně beznadějně.

„Hey,“ řekl najednou Fred, „je tady ještě přece ta jejich kamarádka!“

„A umí anglicky?“

„Sure she can!“

Já a Fred jsme vyrazili na parket za kamarádkou. Tancovala na parketu obklopená houfem jiných podnapilých mladistvých.

„Znáš ty tři holky?“

Řekla nám,, že je zná, že jsou z Waršavy a že zítra možná budou v Sopotu na Mega Disko Night a že ona tam možná půjde také. Zeptal jsem se jí na číslo na mobil. „Sms?“ řekla a odešla se mnou k baru, kde mi napsala to číslo na kousek papíru, objala mě a odešla zase na parket.

My jsme dopili šampaňský a další pivo. Chtěli jsme jít někam jinam, noc byla ještě mladá a v Rudym Kotu to bylo už takový divný. Šli jsme do Rock Kafé, ale tam nás nepustili a kolem jedný v noci měli už skoro všude zavřeno. Otevřená už byla jenom pub u Neptuna a další dvě odporný diskárny na druhým konci mostu, kde Martin nechtěl zůstat ani náhodou. Bylo tedy rozhodnuto, šli jsme do pub u Neptuna.

Fred nás pozval na pivo a kecali jsme o EU, monopolech, vlacích a bezpráví. Někdy po druhý jsme se vydali na pokoj. Paní recepční už zřejmě spala, pak nám otevřela a my jsme vpadli do pokoje.

5. Jarmark

Ráno jsem vstal jako první a šel jsem do sprchy a když jsem se vrátil, měl už Fred sbaleno a vyrážel na trajekt.Rozloučil jsem se s ním.

„Možná se příští rok uvidíme v Rumunsku,“ řekl jsem mu.

„Jo, možná, člověk nikdy neví!“

„Šťastnou cestu“ a zavřeli se za ním dveře.

Slyšel jsem ještě, jak si něco povídá s Mártym na chodbě a začal jsem s přípravou snídaně. Ewelině jsem poslal smsku a čekal na odpověď.

Martin chtěl ihned odjet z Gdańsku, zapomenout a již nikdy více se sem nevrátit. Ewa pro něj byla moc velký pokušení. Musel jsem ho dlouho přemlouvat až nakonec souhlasil, že zůstane. Měli jsme v plánu najít Ewu a Bereniku v Sopotu na pláži, pokud tam budou.

Mezitím jsem dostal smsku od Eweliny, ale byla docela nejasná. Něco o nějakým koncertě, že neví jestli vyjdou plány a co bylo důležitý, že bude v osm u Neptuna. S Martinem jsem tedy měli celý den k dobru. Bylo sobotní ráno a za okny už bylo slyšet jarmarkové dění. Sbalili jsme si taky věci, a šli jsme je uschovat na nádraží, načež jsme se vrátil zpátky do centra.

Ulice byly plné kejklířů, pouličních umělců a stánků. Procházeli jsme stánky, pozorovali rytíře a piráty a Martin už byl rád, že jsme zůstali. Na nábřeží jsem zabrousili do obchodu s takovýma hustýma tričkama a mladý prodavač nám začal vykládat pozoruhodnostech Gdańsku. Prý se tu narodil Fahrenheit a Schoppenhauer.

Celý město bylo narvaný počonkama koukajících se po okolí tak jako my s Mártym, a nejlepší je, že každá holka se na všechny usmívá a dívá se mu přímo do očí, no prostě ráj. Pak jsem na chvíli šli do Net Kafé a já tam asi hodinu psal dopisy; ještě jednou jsme prošli celé město a už jsme byli dost unavený, tak jsme si šli odpočinout někam, co by snad šlo nazvat přístav. Usnul jsem a když jsem se probudil, slunce už bylo na sklonku, bylo šest hodina tak jsme šli zpátky do města. Na nábřeží jsem si dal rybu s hranolkama, Martin se obešel bez večeře a vyčítal mi, že jsem bouchnul tolik prachů za takovou blbost.

Po jídle bylo tak akorát, abychom vyrazili k Neptunovi; ještě jsme se stavili u kluka s tričkama na pokec. Vypadal vcelku unaveně a vyprávěl nám to samý, co před pěti hodinama. Koupil jsem si kolu, což se stalo dalším předmětem Mártyho výčitek a šli jsme k Neptunovi.

Chvíli po osmý se Ewelina pořád nedostavovala. Napsal jsem ji smsku a pak jsem vyslal Martina, aby ji zavolal. Nejhorší bylo, že jsem si předešlou noc nějak tak nezapamatoval jak vypadla, ale snad bych jí poznal, říkal jsem si v duchu. Zapálil jsem si cigaretu a čekal. Za chvíli přišla, fakt nešlo splést si ji s někým jiným, protože si to mezi lidma razila přímo ke mně. Vypadala děsně energicky.

„Hello Jan!“

„Hi Eweline!“

„I’m so sorry coming late, četla jsem tovjí smsku. Koncert začíná za chvíli, musíme jít. Dvě moje kamarádky na mě čekají kousek odsud,“ zaplavila mě hromadou informací.

„Ale já musím počkat na Mártyho, “ řekl jsem jí, „tak co kdybys zatím přivedla ty kamarádky??“

Jedna kamarádka byla Claudia, to je Němka a znají se z jakéhosi výměnného pobytu, druhá Gotcha je Eweliny spolužačka. Nějak jsme se představovali a mezitím se vrátil Martin. Vyrazili jsme po Dlugim Targu směrem k mostu, abychom si vyhlídli dobrý místo pro koncert. Po cestě mi řekla, že do Sopotu nepojedou – je tam disko a můžeme tam slyšet tak akorát Britney Spears, takže jestli chceme…

Vyprávěla mi, odkud zná tři holky z Waršavy: Včera v Rudym Kotu byla nuda a tak Ewelina, Ewa, Berenika a Marcía šli do města. Ewelina musela jít někam za svými přáteli a nechala holky samotné na lavičce s tím, že si dají sraz později v Kotu. „A dál už to znáš,“ řekla, „holky vás tam potkali a pak jste přišli do Rudyho Kota.“ Vyprávěla to všechno tak detailně a plynule, jako kdyby jí muselo být jasný, že si toho předešlýho večera moc nepamatuju.

Do téhle chvíle jsme se bavili česky a po polsku a ke konci už jsme se jenom smáli za každým českým nebo polským slovem. Čeština je pro Poláky strašně vtipná a směšná a to samý je polština pro nás. I když jsme si už celkem bez problémů rozuměli, dohodli jsme se, že radši budem požívat angličtinu, jinak bysme asi umřeli smíchy. Chudák Claudia to moc nechápala, ale když jsme konverzovali anglicky, mohla se i ona připojit k rozhovoru. Stejně si ale povídala s Gotchou v němčině.

Když mi to Ewelina dovyprávěla, akorát jsme došli k mostu. S Mártym jsme řešili, co teda dál, protože v tady zůstal jenom kvůli Ewě. Domluvili jsem se, že Martin pojede do Sopotu a já zůstanu tady s holkama a o půl noci si dáme sraz před muzeem.

„So are you guys going to Sopot,“ zeptala se Ewelina.

„Ne jenom Martin, já tu zůstávám s vámi na koncert,“ řekl jsem jí.

„Wow!“

Ewelina jěště Martinovi dala nějaké nutné instrukce na cestu a on vyrazil.

Seděli jsme teď na nábřeží, Ewelina něco řešila s Gotchou opodál a já s Claudií jsme pozorovali přípravy na koncert na protějším břehu.

„Do you smoke?“

„Ne, moc ne,“ a vzala si ode mě jednu cigaretu.

„Odkud vlastně jsi?“

„Je to kousek pod Frankfurtem…“

Děvčata přišli zpátky k nám a Ewelina dala Claudii čínské cigarety s tím, že moc nekouří a všechny tři se začali smát. Nábřeží bylo plný lidí, všichni se velmi pomalu hrnuli a sunuli na konec nábřeží. Na protějším břehu bylo obří pódium a obří obrazovka, na které byla vidět zpěvačka polské pop-folk-rockové kapely. Chytli jsme se za ruce, abychom se neztratili a prodírali jsem se mezi lidma abychom našli co nelepší místo, odkud bude vidět ta kapela. Všude neuvěřitelný množství lidí.

Ewelina se zastavila, dala si batůžek do předu a řekla mi abych si dával pozor na věci, protože se tu dost krade, no při koncentraci lidí dvacet na metr čtvereční je to i pochopitelný. Zeptal jsem se jí, jestli je ta kapela, na kterou přišlo asi tak 5 miliónů lidí dobrá kapela a Ewela prohlásila něco v tom smyslu, že si je ráda poslechne, ale když nejsou, tak je nijak zvlášť slyšet nemusí.

Konečně jsem si našli dobrý místo, kde byl dobrej výhled, výsluch a ne moc lidí. Chystali jsme se usadit a poslouchat muziku. Lidmi okolo lomcovaly rytmy folkové hudby, trochu to připomínalo irskou world misic. Zazvonil mi telefon a játo típnul.

„Musim jít pro Mártyho!“

„OK, kolik potřebuješ času??“

„Tak 20 min?!“

„OK, počkáme tu na vás“

A zase jsem se musel prodrávat všemi těmi houfy lidí, nešel jsem ale po nábřeží a vzal jsem to postraními uličkami, kde bylo míň lidí. Martin před muzeem ještě nebyl, tak jsem si sednul, zapálil si a pozoroval počonky.

Po čtvrt hodině, co se Martin neukázal jsem se vydal nazpět a trochu jsem zabloudil, a tak než jsem vůbec holky našel, bylo asi dalších 20 minut pryč. Uviděl jsem je v davu a vydal se tím směrem.

„Máš rád Karussels?“

„Jeslti mám rád co?“

„Karussels, takový to na pouti!“

„Co? Já fakt nevim o čem je řeč?!“

„No přece Karussels, karussels, ty neznáš Karussels?!“ došlo mi, že to bude nejspíš ruský kolo.

„No proč ne, mě je to jedno, tak třeba jdeme….“ vyrazili jsme pomalu směr Dlugi Targ.

„Asi vám na těch třech holkách hodně záleží, kdy jste kvůli nim chtěli jet do Sopotu,“ namítla po cestě Ewela, „Na které z nich konkrétně?“

„Mě se líbila Berenika, ale jenom líbila, ale Márty chce mluvit s Ewou,“ zatlemil jsem se na ní, „protože mají stejný názory. A já jsem mnohem radši tedy ve městě s váma!“

„Jaké názory?“

„No ty.. co se týkají anarchismu, maj to rádi! Jsou oba takoví aktivisti.“

„A ty nemáš rád anarchismus??“

„Nějak mi je to jedno, ale uznávam volnost, svobodu, prostě se nevázat! Ty máš ráda anarchismus?“

„Já mám radši peace!“

„Wow, me too, Flowers Revolution!!“

„Exactly, Flowers Revolution, tady v Gdańsku je jednou za měsíc taková párty v Rudym Kotu!!“ prohlásila ewelina.

„No.. u nás v Plzni je Flowers Revolution každý pondělí, je to prostš paráda, potkáš tam skvělý lidi a tak!“

„Hey, někdy se tam musim zajet podívat.“

„Sure you will, I’ll wait you there!“ jen tak mimochodem jsem si vzpomněl na Samotáře.

Potom se mě holky ptali, co mám rád za hudbu. Ewela se jako první ptala na Doors, tak jsem řekl, že mám rád rock, Niravanu, Red Hoty, a nevim co ještě. A taky funky a Claudia se mě ptala jestli se mi líbí trip-hop a Morcheeba. No jasně! Došli jsme na Dlugi Targa a místo na Karussels se šlo do Hard Rock Kafé.

Ewela věcně prohlásila, že si musíme zahrát na Angličany, protože tam pouští až od osmnácti. Vyhazovač samozřejmě neuměl anglicky a ani nikdo v dohledu. Naléhali jsme ať nás pustí dovnitř a on nakonec mávnul rukou a my jsme se všichni začali strašně tlemit. Gotcha s Ewelou šli tancovat a my s Claudií jsme seděli u stolu, dal jsem si nechutně drahý a malý pivo za poslední děngy a povídali jsem si, jenže jsem Claudii skoro neslyšel, tak ani moc nevim o čem.

„Tohle je muzeum polské rockové scény,“ řekla Ewela, když se vrátila z parketu.

Všude na stěnách visely různé oblečky a nástroje polských rockových hvězd. Prohlížel jsem si ty vitríny, pil to pivo za šest pětek, poslouchal polskej rock a kouřil cigarety.

Říkal jsem Ewelině, jak se mi líbí Polsko, Gdańsk, lidi tady a prostě všechno a ona řekla holkám, že jsem se zamiloval do Polska, myslel jsem na Karla Kryla. To už bylo ke dvanáctej a oni museli jet domů. Vyšli jsme před Rock Kafé, rozloučili se, objali a pořádně kissss.

Odešli na autobus a já se šel mrknout do Rudyho Kota, nikdo tam nebyl, párty skončila, jarmark skončil. Zvonil tele-foun, Martin je na nádraží, šel jsem za ním. Byl nasranej, holky v Sopotu nenašel, byl na nějakej diskárně, či co, ale tam nebyli. Opsal si odjezdy vlaků a byl rozhodnutý na ně čekat do druhýho dne.

Márty byl nepříčetnej, potřeboval se z toho vypsat a já vyspat. Chtěl jsem vypadnout z Gdaňsku, první vlak jel ve 4.10, takže jsme měli dost času na to, rozhodnout se. Martin nakonec souhlasil s odjezdem. V úschovně nám napočítali další den, protože už bylo po půlnoci, tak jsme museli rozměnit další money.

Koupil jsem lístky do Elblagu za posledních 20 Zł, šel jsem ven abych nějakým nesmyslným způsobem označil jízdenky, měl jsem jich asi dvacet a když jsem označil čtyři, řek jsem si, že je to nějaká blbost a ještě dost drahá, šel jsem je vrátit. Pokladní si je vzala nazpět, označený jednoduše přetrhla a zavřela okýnko. Další hodinu jsem strávil hádáním se s pokladní o peníze; nakonec jsem ještě doplatil a jeli jsme do Tzcew. Probudil jsem se ve vlaku a kouknul se z okýnka – Tzcew. Rychle jsem probudil Martina a vystoupil jsme z vlaku….

6. Dál na sever

…. na nádraží Tzcew, bylo asi 6 hodin ráno, a od nádraží jsem šli směrem k nějakému mostu najít si místo, kde bychom se vyspali. Byla hustá mlha a všude chodili davy lidí. Fakt nechápu co tam v těch šest ráno v neděli dělali?!

Šli jsme pořád z kopce a mlha byla čím dál tím hustší – skoro jako výjev z fantasy filmu, a když se mlha rohrnula, zjistili jsme, že stojíme na břehu rozvodněný Wisly. Opodál byl park, my jsme si tam rozbalili spací vaky a chrupali.

Asi v deset hodin svítilo sluníčko a ve vacích bylo poněkud dusno. Spali jsme v parku u řeky, okolo chodili lidi venčit psíky. Nudlová polívka spravila snídani. Z mapy jsme vyčetli, že Tczew je totálně na hovno na stopa a tak jsme ťapali podél okrsky na nějakej hlavní silniční uzel. Po cestě, ač je to neuvěřitelné, nám staví auto a hází nás do Malborku, jdeme přes nevelké město a na konci chytáme stop do Elblagu, kde nám zase staví takovej týpek a odváží nás na půl cesty do Olstyn. Naše plány na prohlídku polských severních jezer nevyšly, prostě jsem to přejeli, tak snad příště.

Po dvou hodinách zoufalého stopování a mávání stopařkou nám konečně staví auto s onou vytouženou značkou LT.

„Jedete do Litvy?“ ptám se řidiče.

„Da!“ odpovídá postarší a velmi milý pán.

„Vezmete nás na hranice? Will you take us to the border…“

„Da!“

Tak teď už není co řešit, jsou asi čtyři hodiny a františkánský kněz nás veze na místo určení. Jede dnes celý den, z Prahy!! Debatujem o Františkánským kostele v Plzni a pak máme s Mártym dost času na spaní, protože kněz moc angličtinou nevládne.

Když kněz na hranicích zjišťuje, že jedem do Kaunasu, on sám jede do Villniusu, iniciativně nám nabízí, abychom se na hranici přeptali čekajících řidičů. Úspěšně přesedáme do auta před námi k podnikateli, který se vrací z obchodní cesty z Polska. Na přechodu je neuvěřitelně dlouhá čekací doba, celníci kontrolují každé auto a pak už jsme v Litvě.

Ve směnárně za hranicí měníme děngy; za 10 DM 17 Litasů. Krajina je tady jako z pohádky, lesy, louky, jezera, kozy, ovce, krávy a všudypřítomní koně pasoucí se okolo silnic, takovej z emědělskej ráj. Podnikatel sonduje co budeme dělat v Litvě, vysvětlujeme naše cíle. Dává nám typy na zajímavý místa.

Po desátej přijíždíme do Kaunasu, řidič nás vyhazuje na autobusáku a vysvětluje, kde je nejbližší hotel. Loučíme se a jdeme do večerky koupit jídlo. Nad některými věcmi, který tam měli, by se asi každý pozastavil, fakt zvláštní potraviny…. Martin kupuje nějakou stravu ve veganským stylu a já si dopřávám pravý ovčí sýr. Autobusový nádraží je zavřený, takže nevíme co dělat a pozorujeme český trolejbusy, projíždějící okolo.

Nakonec je rozhodnuto, nasedáme do jednoho z nich a jedeme směrem do Raudondvaris, kde by měla bydlet Giedrė, což je moje litevská známá. Vystupujeme na konci města, jestli to na nádraží vypadalo poněkud podivně, tak tady už to divný bylo, domy neměli okna a vypadalo to tady jako po válce. Všechna sranda přestala, když se s námi nějakej dost opilej pobuda začal vybavovat a chtěl po nás věci jako děngy, chlast a cigára. Nějak jsme mu naznačili, že těmito statky nedisponujeme a nasedli jsme do trolejbusu, kterej právě přijel a poodjeli o jednu zastávku dál.

Opodál je něco, co připomíná park, takže se jdeme ubytovat.

7. Kaunas, brána na Severo-východ

Martin vstal už dost brzo ráno a pozoroval lidi, co venčí psíky. Vstal jsem asi v deset a vystrčil hlavu ze stanu. „Hele!“ ukázal Martin na ceduli kousek od našeho stanu, na níž zel nápis: Městský park, zákaz stanování. Balíme věci a padáme na zastávku, kde je jakási zelenina, či co. Nějaký místní počonky předtím prodávaj zmrzlinu, takže si dávám snídani. Kupujeme další zásoby na oběd a očumujeme okolní život.

Na protější straně silnice chodí spoustu lidí v plavkách směrem do parku, správně usuzujeme, že tam bude koupání, takže o další dnešní činnosti je rozhodnuto! Jdem se koupat a válíme se na pláži. Vypadá to tam dost hnusně, všude je bordel, místí to asi nijak nevzrušuje. Zato my jsme středem pozornosti a všichni na nás zírají jako bychom spadli z jabloňe. Později zjišťujeme, že středem zájmu budou zřejmě naše dlouhý vlasy, všichni chlapi jsou vyholení jako náckové.

Odpoledne už jsem měli slunce i vody dost, a tak jsme vyrazili na autobus do Raudondvaris. Chvíli jsme tam chodili ulicema, moc jich tam nebylo, ale tu ve který měla bydlet Giedrė jsme nenašli, takže jsem zašel do jediného obchodu na mini-náměstí a v telefonním seznamu našel její číslo. Zvedla to její máti, která moc anglicky neuměla a tak jsem mluvil rusko-česky, čímž jsem moc dobrej dojem neudělal. Podstatný ale bylo, že jsem se dozvěděl, že Giedrė je v jakýmsi letovisku v Palanze.

Šli jsme tedy pryč, na stopa, zrovna ale kolem jel autobus, tedy spíš dodávka předělaná na autobus, tak jsme doněj naskočili. Stálo 7 Lt, takže Márty mi skoro zabil, přece jenom to bylo na těch pár kilásků docela hodně. No ale aspoň jsme si prohlídli místní přírodu z autobusu. Kolem osmý večer jsme dojeli do Jubarkasu, takový hnusný panelákovitý město, někde uprostřed cesty Kaunas – Palanga.

Sháněli jsme vodu, což zde byl problém, protože byla víceméně nepitná. Nakonec jsem čekal na druhým konci Jubarkasu na Martina, který ji bůhvíkde sháněl, ale sehnal. Mezitím mi začal otravovat nějakej pobuda, tak sem se mu snažil vysvětlit, že na něj vůbec nemám náladu a jeho hodinky, který mi chtěl prodat, mě vůbec nezajímají. Nakonec se do toho nějak vmísil Márty a urovnal to svým přívěškem, který mu věnoval.

Chtěli jsme vyrazit na stopa, ale cestu nám zkřížili tři místní domorodci, dva kluci a holka.

„Labas!“ řekl jeden z těch kluků. Vypadali celkem přátelsky, ale už toho asi taky dost vypili. Opověděl jsem jim taky Labas. „Ale ja nerozumim litevsky!“

„Panimáješ pa rusky?“ zeptal se nás ten jeden kluk. „No nepanimáju!“ jsem jim s úsměvem sdělil. Bylo vidět jak se domlouvají, kdo z nich bude mluvit anglicky nebo německy. Dost silnou gestikulací a směskou pěti jazyků jsme si povídali o tom odkud jsme, co tu děláme a proč tady jsme. Musí se nechat že ten kluk – Matélis, jak se představil mluvil anglicky celkem srozumitelně, až na to, že si neustále plet she a he. Dívka byla Rita a ten druhý kluk moc nemluvil. Když se dozvěděli, že jsme z Plzně like the Beer, tak se nás ptali, jestli máme rádi pivo. No jasně!

Začali jsme nějak domlouvat, že tedy koupíme piva v místním kiosku a půjdeme k jakémusi jezeru, kde by se snad asi i dalo koupat. Ten druhý kluk se začal cukat, něco jako, že už tam byl, nemá peníze a musí jít domů. Nakonec tedy odešel a my i přes nedostatek peněz, jsme se složili na nějaký ty lahváče, petku a krabici vína. Rita pila taky pivo, takže to bylo v pohodě. S nakoupenými zásobami jsme se odebrali do nedaleké pískovny. Matélis nám ochotně střídavě pomáhal z báglem.

U vody jsme rozložili karimatky a otevřeli tu petku a společně se pořádně napili. Matélis byl už cekem rozjetej, zato Rita byla nějaká zamlklejší, komunikovala jenom pokud Matélis překládal, a on překládal celkem rozjetě. Probírali jsme všechno možný, od školy po cestování a drogy až po hudbu, a postupně se stmívalo. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že kdo má v Litvě dlouhý vlasy, je pankáč, a lidi ho tu proto mlátí.

„Líbí se ti Rita?“ ptal se mě Matélis a bylo vidět, jak Rita chce vědět, co říkal v angličtině. Myslim že jí toho přeložil vždycky tak půlku. S Mártym jsme mu vyprávěli o našich drahých polovičkách. To zase Ritě nepřeložil. No je fakt že Rita byla docela kousek počonky, i když chvílema působila poněkud prostoduše. „Rita je pěkná holka ale s holkama v Čechách se to prostě nedá srovnávat!“ řekl jsem mu tak nějak nekonkrétně.

Chtěli toho oba vědět spoustu o Český republice a hlavně o Plzni.

„Jak je daleko Plzeň?“

„Asi sedm set kilometrů!“

„Wow a to jste jeli celou cestu stopem?!?“

„No jasně,“ zatlemil se Márty. Rita nějak nemohla uvěřit, že jsme dostopovali tak daleko, a tak jsme jí nakreslili mapu a celý průběh cesty jí popsali.

Když už byla tma, šli jsme se nahý vykoupat do pískovny. Voda byla super vlažná a osvěžující. Chvíli jsme tam plavali, pak jsme vylezli na břeh a leželi tam a jen tak čuměli na hvězdy. Kouřili jsme cigarety a oni mi řekli, že jsem si koupil samej shit - a měli pravdu – ty cíga fakt moc nešly kouřit. Potom jsme uvařili jídlo, rejži s nudlovou polívkou a nadlábli se. Rita tam vysypala strašně koření, takže to bylo slaný jako prase. „Nejste kvůli tomu nasraný?“ ptal se nás Matélis, a tak jsem mu řekl že je to v pohodě.

„A jak je to tady s drogama?“ ptal jsem se Matélise.

„Tady pijem jenom pivo a vodku, ale jeden muj kámoš zkoušel mariánku a prej to bylo super!“ říkal vážně.

„Jo fakt super?“

„Jo super! Ale moc toho tady není!“

„U nás je mariánka běžná jako tady víno!“

„Fakt? Kecáš!“

„Ne, bohužel nekecá,“ přidal se Márty.

Ritě byla zima a navíc se tu začínali rojit komáři, tak jsme se s Matélisem rozhodli rozdělat oheň. Vyrazili jsme na dřevo, ale v celý pískovně nebylo kromě rákosí ani kousek dřeva. Nakonec jsme něco našli, ale to hned shořelo, tak jsme byli bez ohně. Po dvanáctej museli jít domů, tak jsme se začali loučit.

Pozvali jsme je do Plzně, jenomže nevěděli jak by se tam dostali, a co by od toho měli čekat. No asi neznají slovo jako dovolená, nebo tak něco. Rita se bála co by se tam mohlo stát a že je to daleko a tak. Nakonec ale souhlasili s tím, že možná příští rok. Pak odešli a my jsme si u „jezera“ postavili stan a zalezli spát.

7. Litevská cesta

Ráno jsme vstali před polednem, lehce posnídali a vyrazili na našeho prvního litevského stopa. Ještě jsem byl trochu nervní z toho, co nám včera říkali, takže jsem Mártymu líčil, jak první člověk, co nám zastaví, nás pak odveze do lesa, znásilní, zabije a pro jistotu ještě jednou znásilní, načež nás tam pak zanechá místní divé zvěři. Po dvou hodinách nám zastavil takovej týpek v dodávce a vyprávěl nám o ruským atomovým raketodromu, který je údajně ukrytý v nedalekém lese.Ten nás vyhodil kus za Tauragé a tam jsme za chvilinku stopli náklaďák, který nás odvez na dálnici Kaunas – Palanga.

Tam stopovali nějaký lidi z Vilniusu a tak jsme s nima hodili pokec. Pak přišel kluk a stoupnul si před nás, tak mu Márty šel říct, ať si stoupne za nás. Říkal něco jako, že v Litvě na pořadí nezáleží. No každopádně nám dřív než jemu zastavil takovej nabouchanej Jeep Cherokee a jeli jsme do Klaipėdy. Pán vez babi a manželku na dovolenou k moři. Vyprávěli nám o Kuršiju Nerija, ostrovy u Klaipėdy, který musíme určitě navštívit, protože je to přírodní rezervace plná vzácných racků a tuleňů a navíc to tam díky místnímu podnebí vypadá jako na Sahaře, jsou tam písečný duny a tak. Na mapě to taky nevypadalo špatně, tak jsme se rozhodli tam vyrazit.

Naše plány zkrachly, když nás náš odvoz vyhodil u trajektu, na který jsme neměli. Zeptali jsme se u výdeje lodních lístků na studentský slevy, který tady samozřejmě nejsou. Z přístavu jsme tedy ťapali zpátky do města, abychom si rozměnili víc peněz. Nakoupili jsme pohledy a jídlo. Zpátky do přístavu už se nám nějak nechtělo a přece jenom ty lístky byly drahý, takže vyrážíme na stopa.

Během chvíle chytáme odvoz do Palangy, což je místní litevský letovisko, něco jako Gdańsk v Polsku, takže je tu celkem rušno, spoustu počonek a tak. Vylezli jsme z auta přímo do odpoledního mumraje plnýho turistů a stánků. Po hlavní třídě plný stánků jsme došli až na kraj města a na konci promenády se otevřel výhled na moře. A co bylo lepší, rovnou na promenádu navazuje asi 300 m dlouhý molo do moře. Rozběhly jsme se až na konec, kde už bylo jenom širý moře. Foukal celkem slušnej vítr a na molu byly rackové a rybáři s těma dlouhýma mořskýma prutama. Fakt slušná scéna z odpoledního Baltu. Jednoho rybáře jsem se ptal, jestli si ho můžu vyfotit. Po gestikulační dohodě souhlasil.

Potom jsme sešli na pláž a vrhli se do křoví, které tady lemuje celý pobřeží. Mezi křovinami byly ještě další malé skryté plážičky, takže jsme se na jedný takový ubytovali a navečeřeli se. Po večeři jsme se převlíkli, hodili bágly do křoví a vyrazili vzhůru do noci. To už bylo vcelku šero a celá Palanga připomínala jednu velkou pouť, všude samý atrakce, stánky, kolotoče, herny a bary, vcelku pěkně hnus. Opět kupujeme pohledy a zíráme na pohled z Kuršiu Nerija, fakt síla, pán z Jeepu nekecal, vypadá to tam jako na Sahaře.

Litujeme, že jsme tam nejeli a jelikož je tady pivo nemístně drahý, jdeme na kafe, který sice není o moc levnější, ale dá se to zvládnout. V jednom místím baru se snaží hrát The Wall od Pink Floydů, ale moc jim to nejde, tak se s Mártym akorát tlemíme. Moc nás to nenadchlo a tak jdeme najít bágly do křoví, kam jak zjišťujeme si chodí ulevit nejmíň celá Palanga a jdeme spát na pláž.

8. Chladná Palanga

Márty vstával jako obvykle asi v sedm a já si ještě přispal. Na pláž přicházeli první lidi a tak jsem využil příležitosti, dokud je pláž prázdná a vyrazil cvičit k moři. Spakovali jsme si věci a přesunuli se na pláž k moři. Voda byla jako led, ale dvoumetrový vlny byly lákavý, takže jsme vyrazili do vlnobití. Ještě k tomu foukal od moře docela nepříjemný vítr, takže když mi po obědě začali modrat prsty u nohou, překecal jsem Martina, abychom tuto krásnou pláž opustili a vydali se dál na cestu. Vyrazili jsme do města koupit pohledy a do Net Café napsat Sylvině.

Pak jsme se vrátili na pláž napsat pohledy a usnuli jsme. Spali jsme celkem dlouho a kolem pátý hodiny jsme se probudili, vítr byl ještě větší a ještě studenější, takže jsme na prodloužení pobytu zde neměli ani pomyšlení. Šli jsme přes celý město, který je fakt dlouhý, na výpadovku na Liēpaju.

Zastavil nám takovej mladší pán ve sporťáku a jelikož neuměl anglicky ani slovo, zavolal tele-founem svý kamarádce, která nám tlumočila. Měl v úmyslu jet jenom dva kilometry před hranice, ale nakonec nás hodil až na hranici takže jsme byi rádi. Vyhodil nás před hranicí, zase se otočil a odjel. Celnice vypadala dost pustě, jenom taková budka v lese, nic víc, nic míň.

Z dálky nás pozoroval celník, a tak jsme se k němu vydali. Přišli jsme k němu, dali mu naše pasy, on se na ně podíval, pak se podíval na nás a začal se smát. Zalezl dovnitř, za chvíli vyšel zas ven a dal nám naše pasy s lotyšským razítkem. S veselím celníci pozorovali, když jsme začali stopovat na druhý straně hranice. Asi věděli proč se smějou, protože tu jelo tak jedno auto za hodinu, a to ještě bylo narvaný.

Po dvou hodinách a zešeření jsme to vzdali a šli jsme kousek opodál postavit stan na něčem, co by šlo nazvat komáří farma. Nepočítali jsme s tím, že bychom dneska zkejsli v divočině, takže nemáme jídlo. Márty mi líčil svoje zážitky z minulýho roku z Chorvatska.

9. Lotyšsko

Ráno jsme po krátké očistě vyrazili na to samé místo, kde jsme stopovali včera a asi po půl hodině nám zastavili dva z těch celníků, co se nám včera tak smáli a v policejní dodávce nás odvezli do Liēpaji. Tam jsme si rozměnili děngy (1Lt = 80Kč!) a vyrazili na trh na nákupy. Každý jsme si koupili strašně ovoce, já se neobešel bez nanuku, a pořádně jsme se nadlábli. Martin šel pro vodu a já jsem mezitím ležel na zídce za tržnicí a pozoroval místní ruch, poté jsme vyrazili na stopa.

Hned ve městě nám zastavila totálně vysmátá stařenka, co uměla výborně anglicky. Vyprávěla nám, že Palanga kdysi patřila Lotyšsku, o muzeu skanzenu v Rīze, o okupaci – napřed ruský, pak německý a pak zase ruský, a o tom jak kdysi cestovala lodí kolem Evropy. Vyhodila nás 15 km za Liēpajou, kde nám zastavil takový pán, co zase vůbec neuměl anglicky, takže jsme celou cestu neprohodili nai slovo, ale aspoň jsme se s Mártym prospali. Vystoupili jsme rovnu v centru Rīgy...

…před Muzeem Lotyšského umění a v domnění, že je to ono etnografické muzeum, o kterém nám vyprávěla ta milá stařenka, jsme se vrhli dovnitř. Za celkem ucházející vstup pro studentu 0,2 Lt jsme si prohlídli nesčetně obrazů od pobaltských autorů. No etnografické muzeum se holt bude konat příště.

U muzea byl a park a tam trafika, takže jsme nakoupili pohledy, Márty kartu a do blízké budky jsme šli zavolat Editě.. tůt… tůt tůt tůt… obsazeno! Šli jsme na lavičku do toho parku napsat pohledy. Po chvíli se k nám přimotal jakýsi podivný člověk.

„Hello, are you strangers?“ řekl takovým tónem, že nešlo poznat jesi je ožralej nebo co je.

„Yes,“ opáčil jsme mu a dál jsme mu nevěnoval pozornost, protože jsme psal pohled.

„I am a NARKOMAN,“ zaslechl jsem jak říká Mártymu a

„Why are you narkoman,“ jak říká Márty jemu.

Vzhledem k objemnosti tohoto veledíla, bezesporu mého nejpovedenějšího je pro zájemce zbytek k dočtení ve formátu .doc zde.

---

[Jan Potůček] [Zobrazeno 7491x] [27. leden 2005] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑] [comments: 1]

---

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

1