Chorvatsko 2000

Odjezd (4.8.)

Ráno jsem si přivstal a pak jsem se válel v posteli. Když přišla Míša, tak jsem spolu znovu vybalili a zabalili celý batoh, jestli je tam opravdu všechno nutný. Marek mi přinesl rybářské potřeby a za chvíli dorazil i Martin. Pak jsme společně šli za máti do práce, na hamburgra a za sestřenkou vyměnit peníze. Ve 12.30 jsme měli sraz s Pavlem a šli jsme na CAN. Rozloučil jsme se s Michalou a vyjeli jsme. Máme hlad – jíme. Ráno v Plzni svítilo slunce, ale teď se zatahuje, takže to vypadá na déšť.

Asi ve čtyři stavíme na poslední české hranici, načež si nakupuji tabák a krátce před pátou překračujeme rakouskou hranici. Celníci nám dávají razítko do pasu, kvůli pojištění. Ve Slovinsku jsme krátce před půlnocí.

Vranovské jezero (5.8.)

Asi v 5.00 jsme zastavili na odpočívadle poblíž Obrovace. V okolí je spousta válkou zničených a opuštěných domů, které byli Srbové donuceni vyklidit. Na domech jsou známky po palbě. Přijíždíme do Biogradu nad Morom a v 8.00 už nás cestovní kancelář Daen Int. Vyhazuje v Primovacu. Na jakési zídce si skládáme věci do batohů. Pavel vykonává ranní potřebu. Nevlídná majitelka blízkého domu ho vyhání a nadává mu. Došli jsme na liduprázdnou pláž. Rozhodli jsme se vyzkoušet nový vařič Var a děláme si naši první chorvatskou snídani, a sice nudličky.

Na pláži se začaly scházet davy lidí. Sklidili jsme věci a já se šel vykoupat do moře (Pavlovi se nechtělo). Začalo nechutně pražit Slunce a davy lidí se začaly nechutně zvětšovat. Okolo 11. hodiny jsme se vydali na průzkum Primovace. Náměstí s bankou jsme našli rychle a ve Splitske Bance jsme si každý vyměnili 60,- DEM, za které jsme dostali 129,- Kn. Hned vedle banky byla Turistička agencija. Jdeme zjistit možnosti autobusové dopravy a kempování v NP Krka. Nejsou tam žádné kempy a skoro nic se tam nesmí. Vzdáváme se našeho cíle a jedeme směr Zadar. Zašli jsme do supermarketu na nějaký nanuky a váleli se na náměstí. Přes poledne bylo horko, že se nedalo ani pohnout prstem. Orientační ceny jsou: džus – 10,- Kn, chleba – 7,- kn, alkokol – 80-100,- Kn, Malboro – 17,-Kn, Ronhill – 11,- Kn.

Dokopali jsme se k tomu, že půjdem na autobus. Cesta byla nanejvýš únavná, načež jsme a něj čekali něco přes hodinu. Ve 13.15 přijel dvoupatrový autobus s klimatizací. Průvodce otevřel dveře: „Jedete do Pakoštanu? ehm.. Jezdjete za Pakoštan?“ „Koliko to stojí?“ Průvodce odpovídá „dvije desetj.“ Dávám mu dvacet kun a on mi s mávnutím ruky vrací deset kun a dodává „dobro Češka!“ Cesta autobusem byla v pohodě. Z Pakoštanu se vydáváme na Vranovské jezero, sladká voda je sladká voda. Vykoupal se dokonce i Pavel. Mezi rákosím jsme se váleli až do večera. Uvařili jsme si oběd na Varu (nudličky). Všude okolo je spousta chorvatských rybářů a pořádají jakési barbecue. Když rozdělali oheň, vyrážíme na dřevo a rozděláváme si oheň také. K večeři připravujeme pro změnu rýžové nudle. Vodu jsme použili s jezera a převařili, tak jsem zvědavý, jestli to něco neudělá. Pavel chce postavit stan přímo u jezera, říkám, že to není zrovna dobrý nápad, no uvidíme.

Vranovské jezero není zdaleka tak velké jako Bolevák. Je asi stokrát větši – na šířku má asi 5 km, a na délku je vidět zakřivení země. Asi sto metrů od břehu je kemp. Voda v jezeře je sladká a na břehu jsem napočítal asi tři druhy skokanů.

Pavel k večeři tedy uvařil ty rýžové nudle a přihlížející rybář nám věnoval dva ulovené kapry, a ještě nám je vykuchal. Když jsem si připravovali večeři, měli jsme hosta. Jmenoval se Mari a poseděl s námi u ohně. Vyprávěl nám o jezeře, sportovních turnajích, které se pořádají v Dalmácii a o svých hostech z Polska. Zmínil se také o českém pivu. Po dvou hodinách zase nasedl na své kolo a vydal se do Biogradu a my se dali do stavění stanu. Za chvíli přišel zaměstnanec z blízkého kempu a zatrhl nám to. Avšak po krátké domluvě nám dovolil přespat jednu noc. Ryby jsme vyhodili – moc se nepovedly, a tak jíme samotnou rýži. Naše první noc v Chorvatsku, okolo stanu se ozývají hlasy a kroky nočních rybářů, až z toho jde strach. Venku cvrčí cikády, z rákosí se ozývá skřehotání rosniček a později i skokanů.

Biograd (6.8).

V 5.30 zvoní podle plánu budík, ale nikomu se nechce vstávat a tak spíme dál. Asi v 8.00 mě Pavel už opravdu tahá z postele, že bychom už opravdu měli vstávat. Kolem stanu je všude plnorybářů. Rozdělali jsme oheň a já si dal česnekovou polévku. Vydali jsme se směrem na Biograd. Asi 4 km dlouhá cesta po magistrále byla smrtící. Chorvaté asi něco jako stopování vůbec neznají. Před Biogradem jsme sešli na prašnou cestu, která vedla asi 2 km olivovými a fíkovníkovými sady a vinicemi. Konečně jsme došli do prvního marketu v Biogradu a nakoupili jsme si osvěžení – spousta ovoce a Snegulicu (tj. nanuk). Strašně jsme se naprali, před marketem si uvařili černý čaj s mlékem a usnuli jsme, jak kompenzaci za tu únavnou cestu. Majitelka marketu nás vykopla před jedenáctou. Šli jsme tedy na pláž, která ale byla na druhé straně Biogradu, takže jsme ušli další 4 km. Máme za sebou první desítku! Pláž byla kamenitá a plná ježovek. Nic moc. Plavu v moři a Pavel si čte. Pak jsme se opalovali a já se trochu připekl. Na pláži je spousty vnadných děv. S Pavelm pozorujem nějakou pravděpodobně Němku s bratrem. Pavel po ní pokukuje. Její bratr si toho všimnul a teď znás nemůže spustit oči. Oba se na nás občas podívají a něco si o nás očividně říkají. Stejně není zas až tak pěkná, ale Pavlovi se holt íbí.

Biograd na Moru je město velké asi jako Sušice, ale myslim že mimo sezónu tu moc rušno nebude, soudě podle opuštěných domů. Je tu ale jedna suprová věc – taxi loď! Lidé z pláže pomalu mizí – už se těším na večeři. I naše slečna už se zvedá, nejsou to Němci – teď mluví chorvatsky. Naše pohledy se naposledy letmo setkávají. Na pláži už jsme zůstali jen my dva a asi tři milenecké páry, které nejspíš čekají až vypadnem, aby si to mohli rozdat. Vrhají na nás nedočkavé pohledy. My ale vyndaváme vařič a připravujeme si nudličky k večeři. Milenecký pár nalevo od nás to vzdal – odešli, stejně jako ostatním je jim jasné, že naše večeře se protáhne do pozdních hodin. Před západem slunce (asi 21.00) jsme si zacvičili; Pavel kung-fu a já wydu.

Vypravili jsme se najít místo, kde přespíme. Podél pobřeží jsme došli až do Sv. Filipa a Jakova. V městečku bylo pěkně rušno, pěší zóna plná holek, které Pavel živě komentoval a okoukával. Sedli jsme si v Café baru. Dal jsem si 0.3l Tuborga (8,- Kn). Pak jsme se vypravil do Taranje, který se na předchozí městečko takřka napojuje. Objevili jsme český kemp, a ptáme se jestli můžem přenocovat, ale je volno jenom v německé půlce, tak na to kašlem. Cestou jsme si koupili melouna (13,. Kn). Měl asi 7 kg a my jsme každý snědl půlku – bylo mi na zvracení. Šli jsme podél silnice do Sv. Petara. Na Pavla začala působit jezerní voda – chytnul ho průjem. Já jsem asi odolnější po prodělané střevní chřipce. V 1.00 jsme došli na malý palouk u moře.

Sv. Petar (7.8.)

Pavel spal jako zabitej, ale já se moc nevyspal. Sice jsem uznul jako první, ale po hvíli jsem se probudil a čuměl na světla na protějším ostrově. V noci byla od moře strašná zima, deka moc nezahřála, a tak až k ránu se mi podařilo se do ní zabalit tak, aby mi bylo teplo. Asi v 6.30 mě probudil dupot koz a ovcí, které se přehnali takřka po našich hlavách. Jejich pasák se po nás divně díval. Došli jsme na něco, co by šlo nazvat pláží. Betonové kostky a zá nimi sráz porostlý agávemi, ne kterých byly nabodnuté mumifikované ještěrky. Pavel odběhl něco nakoupit a já připravil snídani. Teď se tady válíme na těch šutrech a slunce moc nesvítí, ale je to lepší než ráno. Kouřil jsem prvně ty Ronhillky. Celkem ujdou, až na to, že mi Pavel koupil lights; později jsem ale stejně zjistil, že tvrdý nejdou kouřit.

Zašel jsem do blízkého kempu, zeptat se nějakých Čechů, jak je to tady s kempováním, cenami a tak. Byli velmi vlídní, postarší pár s vnoučaty nám dal několik dobrých rad. Přesunuli jsme se na „pláž“ pod kempem. K obědu jsme si uvařil Mexiko s rýží. Slovinští turisté na mě nechápavě zírali, přeci jen to asi není běžné. Pavel mezitím spal, pak se probudil a já usnul. Když jsem se probudil, zjistil jsem že jsem se zase spálil, a to zrovna kolem velmi citlivých míst. Okolo šestý jsme se rozhodli, že pojedem do Zadaru. Vydrápali jsme se nahoru na magistrálu a asi za 20 min. přijel dvoupatrák; přesně jak říkal vetchý domorodec, když nám tvrdil, že jezdí každých 15-20 min. a my mu nevěřili. Cesta do Zadaru trvala chvíli. V Zadaru nás uvítala industriální zóna: tankery a naftové nádrže. Zadar je město velký jako kráva, možná větší než Plzeň. Jsme ztraceni. Autobusový kolodvor, kam jedem je snad poblíž centra.

Jdeme temnými uličkami, na zdech jsou známky po střelbě. Několik rozbořených domů a hloučky hrajících si děti v pozdních hodinách v uličkách Zadaru. Ptáme se, kde je kemp Punta Bajlo. Lidé nám ukazují stále rovně. Je to nějak daleko a jsem totálně vyřízení. Když přijdeme k baru Punta Bajlo a ptáme se kde je kemp, dovídáme se, že kemp už je dávno zrušený, ale že si tam klidně můžeme postavit „šator,“ že to nikomu vadit nebude. „It’s public,“ jak 5ekl barman, jen jestli nám prý nevadí, že tam není voda a elektřina… myslím že nevadí.

Punta Bajlo je poloostrůvek. Z jedné strany je krásný výhled na Zona Industrial a z druhé strany je vidět ostrov Ugljan. O bývalém kempu svědčí rozmlácené budky na elektriku a umývárny v borovém lesíku. Objevili jsme tam jeden šator, a tak jsme ten náš postavili poblíž. V noci si to tam přišel rozdat nějaký pár… Nespalo se mi moc dobře, deku jsem měl morkou ještě od příbojové vlny v St. Petaru a po hlavou pár šišek :).

Zadar (8.8.)

Pavel mi vykopal z postele asi v 10.00, že prý je okolo už spoustu lidí. Když jsem vykoukl ze stanu, zrovna přicházela nádherná černooká Chorvatka s tatínkem, či dědečkem? Samozřejmě už jsem si zvykl, že mám sbaleno půl hodiny před Pavlem a tak jsem si řekl, že si alepsoň zacvičím. Na cvičení jsem si vyhlédl pěkný plácek opodál, jak jsem později zjistil, poblíž místa, kde slunila ona černooká Chorvatka. Když vylezla z moře a lehla si na karimatku, celou dobu mě udiveně pozorovala. Pak si zacvičil i Pavel a vyrazili jsme do města. Po krátké prohlídce města a návštěvě pár obchodů jsme se pokusili najít přístav a společnost Jadrolinija, odkud jsme hodlali jet trajektem na Rab. Snad po hodině hledání a ptaní se všemožných lidí, kteří nás posílali rozličnými směry jsme konečně došli do přístavu a Jadrolinijí.

Jedna jediná věc zhatila naše plány; jedna jediná linka jezdí jenom v sobotu a v neděli, a ať prý jdeme na kolodvor a jedem autobusem do Jablanacu a pak trajektem. Co se dá dělat , šli jsme tedy na autobusové nádraží. Cestou mě ještě napadlo zavolat domů, a když jsem se nedovolal, jít na internet a poslat smsky domů, což se ale ukázalo taky jako neuskutečnitelné, protože nejít ve městě doporučené Cyborg Café, byl vskutku nadlidský úkol.

Autobus do Jablanacu jel v 16.00. Sedli jsme si tedy na nádraží do kavárny a dali si mattoni (minerální vodu; ne Mattoni), a napsali pohledy do Češka. Autobus měl asi 15. min zpoždění. Cesta do Jablanacu nás vyšla na 6,- Kn zavazadla a 55,- Kn my. Autobus byl nicméně dost dobrej. Seznámili jsme se tam s Chorvaty, kteří s námi jeli až na Rab. Od zastávky auto- busu do Jablanacu to bylo asi půl hodiny chůze, takže jsme byli rádi když nás italský pár hodil k trajektu. Otevřeli kufr od svého Jeepu a my si na něj sedli. Trajekt stál 9,- Kn. Na Rabu nás vzali postarší manželé z Rakouska do Supertarske Dragy, a pak Italové ve fiatu Unu do Loparu, kde jsme zašli do kempu.

Jedna noc nás vyšla na 88,- Kn, což je docela pálka. Po dlouhé době – nejspíš po roce – jsme se vysprchovali a umyli a vyrazili do města. Lopar je to nejhezčí co jsem tady za celou cestu viděl; prostě ráj – promenády plné davů a vnadných děv. Určitě sem někdy musím vyrazit s Míšou! S Pavlem jsme se rozhodli, že kvůli financím přeobjednáme zítra autobus a pofrčíme domů. Zašli jsme do kavárny, kde jsem dopsal poslední dva dny a odkud mě konobar právě vyrazil, protože už zavírají. Pavel šel už dávno spát. Je asi 11.30 a já přemýšlím co dál. Kokám na fotku Michaly a já mírně nakleplý po několika třetinkách Tuborgu se odebírám na půlnoční procházku po pláži.

Rab (9.8.)

Ráno nás probudil křik maďarských dětí s protějšího stanu. Je asi devět hodin a my se ocitáme uprostřed slovinsko-maďarsko-německého ležení. K snídani jsme si dali rýži s nudlemi; kempaři něco takového dozajista v životě neviděli. Pavel byl po ránu poněkud líný, tak zbylo na mě, abych šel zavolat do BusTours a přeobjednal termín odjezdu. Stálo to 10% navrch, ale nakonec jsme to ani neplatili. Věci jsme nechali ve stanu a vypravili se na písčitou pláž, která se vyrovná italským písčitým plážím – písek jsme měli úplně všude. Moře bylo hrozně mělké, takže ještě 100 m od břehu jsem měl vodu po kolena. Smažili jsme se na pláži a pak jsme se šli vysprchovat; sbalili jsme stan a vydali se na trajekt. Přístav byl asi 2 km od kempu, takže nám málem ujel. V 15.00 jsme zamávali ostrovu Rab, jehož břehy se od nás pomalu vzdalovaly. Do Bašky jsme zaplatili 27,- Kn a cesta trvala asi hodinu.

Po 5 letech zase vidím Bašku. Za tu dobu se tu vůbec nic nezměnilo. Pavel chtěl stůj co stůj na nuda pláž (FKK Bunculuka) a stálo nás to 5,- Kn. Tam jsme se ale nezdrželi a pokračovali jsme na Jablanovou plažu. Jsou tu samí starší lidé s dětmi. Vedle hromady důchodců se tu ale dá najít i pár opravdu pěkných slečen. Před chvílí se šli vykoupat dvě Němky… Zatímco píšu pohledy, Pavel se baví jejich komentováním a pozorováním. Po chvíli zase píše pohledy ona já komentuju a pozoruju slečny:). Jdu se vykoupat do moře, který je jako led, takže… no proti kafíčku v Loparu je to teda relly freezing. Slunce se pomalu uchyluje k horizontu, oblékám se a vydávám se směrem Baška.

V Bašce jsem se pokusil vyhledat českého delegáta jakékoliv cestovky. Žádný čech, ale o nikom nevěděl. Taky okolo mě prošli dvě pohledné české slečny, těch jsem se ale raději neptal. Pak jsem zašel do Turističke agencie a zeptal se tam – ti mě odkázali na hotel Corinthia. Z recepce mi zavolali pana Tupého a ten mi oznámil, že autobusy cestovních kanceláří odjíždějí z Bašky do Plzně někdy večer, takže bychom náš TourBus v Rijece stejně nestihli. Prý máme jet linkáčem, který údajně stojí 35,- Kn. No, nic.

Vyrazil jsem do nočního ruchu vesničky Baška. Promenáda je strašně velká a bylo tam spoustu stánků s takovejma chorošnojma bučinama, jak mají v ratanu v Andělskej. Všechno to bylo za docela rozumný ceny, takže zítra ještě možná něco koupím. Obíhal jsem zlatnictví, protože jsem vybíral vhodný dárek pro Míšu, ve formě stříbrného prstenu. Uvažoval jsem o Sárí, ale to by nebylo ono. Vrátil jsme se na v tu dobu již liduprázdnou Jabloňovou pláž. Pavel se válel úplně sám uprostřed pláže. Stan jsme postavili v borovém háji. V noci bylo strašný horko, ale při zvuku příboje se usínalo výborně.

Baška (10.8.)

No jo, už je tomu tak; k snídani dvojitá porce nudlí. Mě ještě ty nudličky nijak moc nevadí, ale Pavel jich už má až po krk. Na pláži se začínají scházet první naháči. Pokukujeme po košících plných ovoce a zeleniny. Pavel dopoledne taky vyrazil pro vitamíny. Právě se vrazí s vodou, melounem a ještě něčím… ani mi to nepřišel ukázat a odnesl si to rovnou do stanu.

Dneska je na pláži poněkud více Čechů. Napravo od nás je český pár. Slečnu jsme okomentovali docela nahlas, a pak nemile zjistili, že se jedná o Čechy. Po levé straně leží pohledné mladé paní probírající zájmy svých dětí a jiné důležité věci. Když vybalujou salám, Pavel nahlas komentuje, co všechno se do salámu dává. Na melouna jsem se těšil zbytečně, z Pavla vylezlo, že ho nekoupil.

Pořád se po nás koukal takovej divnej chlapík. Pavla se ptal co tu děláme, odkud jsme a kde spíme.

Večer jsem se vypravil do Bašky. Rozměnil jsem si 10,- DEM na cestu, koupil si melouna a zmrzlinu. Ve městě byl strašnej hic. Zašel jsem se podívat na autobusovou zastávku, v kolik to jezdí a chtěl jsem se co nejrychleji vrátit. Po cestě jsem narazil na super Sárí, tak jsem ho koupil. Na pláž jsem dorazil chvíli před západem slunce. Ještě tam bylo asi šest lidí, kteří nakonec odešli a zůstali jsme tam jen my dva a jinej divnej chlapík. Ptal se nás na to samý co ten Čech a pak odešel.

Zacvičil jsem si a Pavel pak meditoval, zatímco já jsem stavěl oblázkovou pyramidu. Už byla docela tma, když se ze skály naproti ozvalo teploušským hlasem „Huu-huu-huu.“ Když Pavel skončil, ptal se, co to bylo? Já se jen usmál a řekl jsem mu, že si ho ten úchyl nejspíš oblíbil. V noci byly kolem stanu slyšet nějaký divný kroky a šelestění, takže Pavel asi dvě hodiny ležel s připraveným bajonetem v ruce a poslouchal, co se bude dít.

Asi v 10.00 večer, když už byla tma, pobíhalo po pláži takový divný zvíře, co má hlavu jako ovce, připomíná psa, nemá ocas a je černý.

Jablanova plaža (11.8.)

Ráno mi pípali hodinky v půl šestý. Chtěli jsme ještě spát, ale venku bylo to zvíře, tak jsme za nim vyběhnul. Nestihnul jsem ho, ale rozproudilo mi to tak krev, že už jsme se nasnídali. Pak jsem si chtěl zacvičit, ale byl jsem nějakej unavenej, tak jsem to vzdal a místo toho jsem si vyhlídnul převis na skále, kde jsem asi půl hodiny meditoval na východ slunce. Pak jsem si šel zase lehnout do stanu. Pavel mě vytáhnul v 10.00, že už svítí na plno slunce. Na pláži kromě něj bylo asi 5 lidí, a tak jsem se rozhodl, že půjdu prozkoumat okolí. Chvíli jsem šel po pěšině podál moře a pak to střihnul směrem do vnitrozemí. Ze začátku to šlo, ale pak tam začali přibývat nejrůznější bodláky, takže jsem se na pláž vrátil celej poškrábanej.

Po obědě šel Pavel nakoupit a přinesl chleba a nutelu. K večeři bylo Mexiko. Po večři si to na pláž přištrádovala skupinka mladých lidí s cílem uspořádat barbecue. Přinesli si v pytlích dřevo na oheň, padli nějaký piva a rozjela se celkem dobrá párty. S Pavlem jsme šli spát brzo, abychom se vyspali na cestu, ale párty se po půlnoci pěkně rozjela, takže jsem se moc nevyspali. Dva obzvláště zvědaví mladíci si dokonce přišli s baterkou prohlídnout náš šator, kterým projel kužel ostrého světla, který mě vzbudil. Jejich smích a křik bylo slyšet až do rána, kdy ho vystřídal křik malých dětí na pláži.

Odjezd (12.8.)

Huš-kuš, pryč odsud. V 10.00 jsme už měli sbaleno a já se válel na pláži a čekal na Pavla. Český úchyl, který se včera jen tak mimochodem Pavla ptal, jak se nám spalo, se teď vehementně loučil. Ke mně se moc neměl, ostatně vrhal jsem na něj nedůtklivé pohledy. Na pláži je jako obvykle děsný horko a my se před polednem naposledy koupeme v moři. Vydali jsme se přes FKK Bunculuka k autobusové zastávce, ve které jsme se pařili ještě asi půl hodiny a pojídali přezrálé fíky. Za chvíli si to přištrádoval nějaký Čech a sedl se vedle nás. Hlásil, že spal 4 noci zadáčo v FKK kempu, takže to napříště aspoň víme. Taky říkal, jak se živil olejovkami a instantními polévkami a večeřel kafe s rumem. Autobus přijal se zpožděním v 14.30 a přes různé vesnice na Krku jedeme do Rijeky.

Do Rijeky jsme přijeli v 17.00 a vyrazili jsme nakupovat. Vzhledem k tonáži našich batohů jsme nemohli jít moc daleko, tak jsme z Rijeky ani pořádně nic neviděli. Zbytek doby jsme strávili na nádraží každý po svém. Zatímco Pavel poklepával hodinkami, já jsem se bavil sháněním cigaret a jejich pokuřováním. Nějaká babička se nás ptala odkud jsme, sama byla za Zadaru, tak jsme jí řekli, že tam odsaď jedem a chvíli jsme pokecali. Jo je to holt pěkný město! Na cigaretě jsem pokecal s nějakýma Pražákama, tak nám pučili prachy na zavazadla – asi 40,- Kč.

Autobus přijel s malým zpožděním a pak jsem usnul. Autobus byl strašně narvanej, nějaký Francouzi, co chtěli do Prahy i s koly, se tam dokonce nevešli.

Home (13.8.)

V půl pátý ráno jsem se celý polámaný probudil na odpočívadle v Rakousku a zanedlouho jsme profrčeli po dálničním obchvatu kolem Vídně a pak už směrem na Brno. Krajina se zase postupně mění, až jsou vidět moravské vinice a kukuřičná pole. Před osmou přijíždíme do Brna, kde plno lidí vystupuje, takže aspoň zabírám dvousedadlo pro sebe a v devět už jsme v Praze. V deset nám jel autobus z Prahy, který stavěl jenom v Rokycanech a už je vidět v dálce Krkavec a Chlum a Plzeňská věž. Ještě sehnat klíče od Marka a večer už jdeme s Míšou, Kristýnou, Martinem, Sylvou, Jiřím a Petrem do Krokodýlího Ocasu.

Vložit komentář